Přírodní socialismus Ladislava Žáka

Novodobý zájem o ozdravění, ozelenění a ochranu životního prostředí můžeme vystopovat až do 19. století, kdy se v důsledku průmyslové revoluce nevídaně změnila tvář většiny evropských zemí. Vznikaly pokrokové projekty zářivých měst plných zeleně a později i plány celých krajin. Po celé 20. století se pak zájem o plánování prostředí šířil, prohluboval i profesionalizoval. Od konce 20. století pak bylo velkým úkolem plánovačů předcházet následkům dříve neznámých hospodářských, společenských i ekologických krizí a vyrovnávat se s nimi.

Mezi plánovači vynikali v první polovině 20. století především architekti. Ti měli od plánování staveb a měst už jen kousek k plánování širšího území a díky ideologickému nadšení si někteří troufali i na plánování hospodářství a vůbec života lidí. I v naší historii najdeme osobnosti, jejichž doporučení a kritiky lze zařadit do kolonky „k přírodě šetrné“ a které jsou dodnes překvapivě inspirativní a platné. V nejkoncentrovanější, nejpřímější a nakonec i nejvyhrocenější formě je najdeme u architekta a myslitele Ladislava Žáka.

Plánovat a chránit

Po první světové válce i v mladém Československu vznikají a rostou suburbie a tovární komplexy, houstne silniční síť, rychle se znečišťuje ovzduší i vodní toky, rozevírají se společenské nůžky, spekuluje se s pozemky, podnikatelské zájmy se propojují s politickými, soupeří ideologie. Ve 20. a 30. letech se proto i u nás začíná v odborných kruzích (hlavně mezi architekty a přírodovědci) debatovat o potřebě plánovat prostor a předejít hlavně živelnému rozrůstání zastavěného území. Ve 20. letech se o ekologických problémech mluvilo ještě málo, pokud někoho z architektů zajímala příroda, bylo to spíše z estetických a historicko-etických důvodů. Tento starší přístup viděl v krajině hlavně domovinu, odkaz našich předků, který je třeba chránit a předat potomkům.

Přírodovědci, architekti a postupně i laici si ale stále více uvědomovali sílící negativní dopady lidského působení na přírodu a ekosystémy. Od poloviny 30. let se začal prosazovat tzv. organický přístup („kult jednoty“). Význam slova byl jiný než dnes, kdy se za organické často považuje téměř cokoliv, co má zaoblené (biomorfní) křivky. Tehdy se za organické považovalo to, co je součástí vyššího celku, je s ním v harmonii a zároveň je na něm závislé a od něj neoddělitelné. Pokud obhajovali nutnost zavádět k přírodě šetrná opatření, používali architekti i přírodovědci například přirovnání, že příroda je superorganismus. Pokud onemocní, onemocní i jeho části, tedy i lidská společnost.

Ladislav Žák: Obytná krajina, s. 130, (1947)

V osobě Ladislava Žáka se zmíněné přístupy spojily a došly nejdál. Žák v sobě po celý život nosil lásku k domovu, obdiv k přírodním krásám, přesvědčení, že člověk je součástí vyššího celku, součástí přírody, a představil vlastní cestu, jak vztah člověka a přírody harmonizovat.

Cesta k obytné krajině

Ladislav Žák se narodil v roce 1900 a po první světové válce vystudoval nejdřív malířství a pak architekturu. Mezitím si přivydělával jako středoškolský učitel kreslení. V roce 1930 zakládá vlastní architektonický ateliér a živí se projektováním moderních vil pro nejvyšší vrstvy. V hospodářské krizi, která u nás vyvrcholila v roce 1933, si ale stále více uvědomuje sociální rozměr architektury, vstupuje do Svazu socialistických architektů a vytváří plány i celé koncepce výstavby levných bytů a jejich vybavení. V roce 1937 — již se sebezapřením — dokončuje svou poslední architektonickou realizaci: funkcionalistickou vilu pro herečku Lídu Baarovou a její rodinu.

Od té doby často píše o nutnosti chránit a rekultivovat českou krajinu tak, aby byla pro člověka opět obyvatelná. Za druhé světové války sepisuje své nejznámější a nejobsáhlejší dílo Obytná krajina, které ale mohlo vyjít až po válce v roce 1947. Do roku 1950 byla podle Žákových plánů realizována řada zahrad, parků a veřejných prostor. V letech 1948 a 1949 velice ostře vystupoval proti bezohledné poválečné industrializaci Československa, což mu v odborných kruzích přineslo veřejné odsouzení. Rozčarován ze socialismu „s nelidskou tváří“ se naštěstí mohl stáhnout do ústraní a nenápadně vyučovat na Akademii výtvarných umění.

Teprve od druhé poloviny 50. let mohl znovu veřejně vystupovat a navrhovat úpravy menších měst a jejich okolí. V 60. letech popularizoval krajinářství a věnoval se hlavně problémům venkova. Žákovým posledním realizovaným krajinářským projektem se stal Památník obětem nacismu v bývalé obci Ležáky (1946―1949 a 1956―1960). Ladislava Žáka pochovali v roce 1973 neznámo kde.

Ladislav Žák 1925, zdroj: Dita Dvořáková (ed.): Ladislav Žák – Byt a krajina (2006)

Pannaturalistický socialismus

Žákův zájem o krajinu a přírodu je zřejmý už z doby, kdy studoval malířství. Tehdy si oblíbil Antonína Slavíčka a Paula Cézanna a sám se specializoval na krajinomalbu. Zájem o aktivní utváření prostředí ho ale přivedl k architektuře a jeho vzory se staly projekty Le Corbusiera nebo F. L. Wrighta. Žák sám přiznal, že ho filozoficky nejvíce ovlivnili John Ruskin, H. D. Thoreau nebo Maxim Gorkij. A jako mnozí tehdejší intelektuálové se i Žák stává zastáncem socialismu: „Bylo by zajisté politováníhodnou prostomyslností, kdybychom věřili, že soudobý kapitalismus by byl schopný ohledů k přírodě, nemá-li ohledů ani k lidem.“ V té době byl ideál komunismu/socialismu samozřejmě odlišný od současného vnímání poznamenaného neúspěšnými socialistickými experimenty. Socialismus byl tehdy většinou vnímán ještě naivně jako spravedlivý společenský systém, který má vést k ideální a šťastné komunistické budoucnosti.

Od roku 1936 se Žák věnuje svému hlavnímu tématu ničení československé krajiny a hledá cesty, jak tomu zabránit, jak krajinu opět kultivovat. V druhé polovině 30. let můžeme z jeho textů vyčíst, že přírodě přiřazuje hlavně estetické a etické hodnoty domoviny. Postupně ale začíná argumentovat i z organického pohledu: krajina má hodnotu hlavně jako propojený celek, jako organismus, na kterém jsme závislí. Za druhé světové války je pak stále naléhavější a radikálnější a svou víru v lepší budoucnost spojuje s vyšším stupněm socialismu.

Lidskému socialismu má být podle něj nadřazen socialismus pannaturalistický, ve kterém má dojít k rozšíření principů socialismu (tedy zásady spravedlivého a harmonického soužití) na celou přírodu živočišnou, rostlinnou, a dokonce i nerostnou. Ladislav Žák chtěl, stejně jako Maxim Gorkij, „… přimět člověka, aby si uvědomil svou odpovědnost za vše, co je na tomto světě, dokázati mu, že jedině on může to vše změnit“. Podle Žáka ale pannaturalistický socialismus nemá být nastolen ihned. Vede k němu dlouhá cesta skrze postupnou změnu lidí samotných i celé společnosti. K tomu mohou posloužit následující Směrnice správného postupu ohledného ke zdraví lidí i krajiny, které Žák připravil pro architekty v roce 1949:

Automatizace. Ladislav Žák nadšeně přijímá automatizaci, která osvobodí člověka od rutinní práce a poskytne mu více času na kulturní a sportovní vyžití. Ideálem mu je čtyřhodinová pracovní doba, zbývající práci mají zastat stroje. Tovární komplexy se nemají rozrůstat do krajiny, ale mají se stavět pod povrchem země. Architekt přitom varuje před samoúčelným ekonomismem, ve kterém se„vyrábí, jen aby se vyrábělo“.Produkují se „zbytné statky“ a až následně se vytváří jejich nesmyslná s/potřeba. I proto Žák v roce 1946 založil se svými přáteli Karlem Honzíkem a Bohuslavem Broukem Klub pro studium spotřeby — necessisté, který prosazoval rozumnou míru spotřeby jak přírodních, tak i kulturních statků. Kritice neunikla ani unifikovaná zástavba umožněná technologickým pokrokem ve stavebnictví. Podle Žáka člověk potřebuje osobité prostředí, ve kterém se bude dobře orientovat — k tomu má nejlépe sloužit přirozená zeleň. Přírodní energetické zdroje jsou pak podle Žáka nahraditelné mírovým využitím atomové energie.

Kvalita, nikoliv kvantita! Technický pokrok má zmenšit počet podniků i jejich rozsah, snížit spotřebu surovin a vést k produkci kvalitnějších výrobků. Technologický rozvoj má stát na kvalitním vzdělání a kvalitních výzkumech (technických, přírodovědných i humanitních oborů), které je třeba podporovat bez ohledu na budoucí ekonomické výsledky. Ty se totiž nedají předpovídat ani plánovat.

Dobré hospodaření s přírodní a obytnou hodnotou krajů a zemí: „Nebudovat a nerozšiřovat průmysl bezohledně v oblastech a místech vynikajících vzácnými krajinnými hodnotami, zejména neobnovitelnými, nýbrž naopak umisťovat a přemisťovat nutný průmysl na místa s nižší a nejnižší přírodní a obytnou hodnotou…“.Podle Žáka by se měl nezbytný průmysl umisťovat třeba do zemí s širými a méně úrodnými kraji (Polsko nebo Rusko). Čeští občané (jedinci i celé rodiny) by jezdili na dočasné pracovní pobyty, kde by se mohli kulturně obohacovat a rozvíjet. „Bylo by užitečné přemáhati také tímto zdejší zápecnictví, neblahé domkářské a králíkářské ideály mnohých malých českých lidí otevřením širších obzorů. — Kulturní vývoj spřátelených národů může tímto způsobem jen oboustranně získat…“. I touto formou se mělo přejít od uzavřenosti států k otevřenosti vyššího celku, který bude nakonec ztotožněn s celou naší planetou.

„Automatisace, kvalita, šetření přírody i měst jsou tedy hlavní příkazy soudobého i budoucího průmyslového vývoje. Tyto příkazy nemusí a nesmí býti utopií, nýbrž živým programem, s jehož postupným uskutečňováním možno ihned započíti.“ Je tedy vidět, že nápady Ladislava Žáka, i když někdy utopické, přemrštěné a naivní, mohou i dnes inspirovat a naznačit řešení současných problémů.

A koho už Ladislav Žák inspiroval? Spojitost s myšlenkami můžeme najít hlavně v zahradní a krajinné architektuře. Jeho duch přežívá spíše v menších a méně nápadných projektech. Mezi výjimky, které se k Žákovu odkazu hlásily už v dobách normalizačních, patří dodnes aktivní nestor české zahradní a krajinné architektury Otakar Kuča (*1927). Nejznámější je asi spolupráce na projektu stanice metra Malostranská (1972—78) nebo renovace historických areálů, zahrad a parků, například ústřední promenáda v Mariánských lázních (od 1976), zahrady zámku Kratochvíle (1980—92) a úpravy řady pražských zahrad (od 1975), například Trójské, Voršilské a Františkánské zahrady.

Od začátku milénia se o názory Ladislava Žáka opět zajímají i mladí architekti. Doufejme, že to není zájem pouze módní a že jde o upřímnou snahu. Jedním z citlivých příkladů je projekt Michala Šisky Malé věci v krajině (malevecivkrajine.cz), který vznikl jako diplomová práce na stejné škole, na které před čtyřiceti lety Ladislav Žák vyučoval.

Použité zdroje:

Karel Honzík: Necessismus (1946); Ladislav Žák: Obytná krajina (1947); Dita Dvořáková (ed.): Ladislav Žák — Byt a krajina (2006); časopis Architekt (1948 a 1949). Základní informace o Ladislavu Žákovi najdete zde.

Autor studoval a pracuje na Katedře environmentálních studií, Fakulty sociálních studií v Brně.

Dostupné online: http://www.sedmagenerace.cz/prirodni-socialismus-ladislava-zaka/