Gorazd Čelechovský: Města jako systémy

Americká historička architektury Kimberly Zarecor výstižně pojmenovala období po druhé světové válce v Československu jako socialistickou modernitu. V této době se měly naplnit sny mnohých revolucionářů, utopistů, ale také architektů, urbanistů a vědců. Typická pro ně byla víra v sílu civilizačního pokroku, v modernitu oděnou do socialistického hávu, která převyšuje tu kapitalistickou na druhé straně železné opony. Velké plány budoucí socialistické společnosti zahrnovaly i plány nového osídlení. Ideály se ale krutě střetávaly s každodenní realitou. Přesto nám i nerealizované projekty mohou ukázat zajímavý a často skrytý rozměr tehdejší doby. Velké utopické vize, rozsáhlé urbanistické prognózy a experimentální projekty poskytují dodnes mnoho poučných informací. A právě Gorazd Čelechovský byl jedním z našich nejpozoruhodnějších experimentátorů a vizionářů.

Litovelský rodák vystudoval po druhé světové válce architekturu na ČVUT a zároveň docházel na přednášky z dějin umění na Univerzitu Karlovu. Po studiích působil téměř čtvrt století v Pražském projektovém ústavu ve vývojovém a experimentálním ateliéru. Od poloviny 50. let do nástupu normalizace měl možnost jezdit projektovat stavby i dohlížet na realizace třeba do Francie, na Blízký východ nebo do Kanady. Na přelomu 70. a 80. let pracoval ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury jako vedoucí ateliéru experimentálního projektování. Dlouhá léta působil jako redaktor Československého architekta a na konci života se stal také jedním ze zakladatelů nadace Pangea. Věnoval se sepisování kritických reflexí architektonického i společenského dění, psal fejetony, ale i poezii. Svůj všestranný umělecký talent naplňoval i v grafice a malbě. Své grafiky a ilustrace dokonce několikrát vystavoval a byl prý také vášnivým malířem krajin.

Eko/systémový přístup v plánování

Gorazd Čelechovský se jako zastánce přírodního prostředí v urbanismu začal projevovat již od konce 50. let. Společensky přívětivější a k ekologickým problémům otevřenější 60. léta mu pak umožnila vydat řadu textů a vypracovat několik ekologicky orientovaných projektů. S nástupem normalizace ale musel své „zelené“ působení omezit a například knihu Města jako systémy, kterou sepsal hlavně na přelomu 60. a 70. let, mohl vydat až v roce 1983.

Architekta silně oslovil zakladatel kybernetiky Norbert Wiener a systémový přístup inspirovaný ekosystémovým paradigmatem, které se v ekologii rozvíjelo od druhé poloviny 30. let. Od 50. let jej rozšiřovali hlavně známí bratři Eugene a Howard Odumové. Čelechovského dále ovlivnil Abel Wolman se svým konceptem městského metabolismu a četl také klasiky systémových teorií Ludwiga von Bertalanffye, Williama R. Ashbyho nebo Kennetha E. Bouldinga.

Z Čelechovského projektů a vizí byl realizován jen zlomek. Stavby, které stojí dodnes, představují navíc výsledek spolupůsobení dalších vlivů, především ideologických a ekonomických. Mezi ně patří například sídliště v Odolene Vodě vybudované ve stylu socialistického realismu (1955—62) nebo typické socialistické sídliště Zahradní město v Praze (projekt 1960—62, dostavěné v roce 1977). Za pozornost ale dodnes stojí nerealizované projekty, které Čelechovský vytvořil se svým týmem. Ve všech se snažil uplatnit systémový přístup, šetrný k lidem i přírodnímu prostředí. Zároveň se snažil prosazovat i kybernetiku založenou na počítačových operacích. Mezi nejzajímavější projekty patří studie experimentálního města Etarea (1967), nové formy bydlení v Lysolajích v Praze (1967), sídliště Ostrava-jih (1968) nebo experimentální domy pro Kladno-Ostrovec‏ (1979).

Etarea, město budoucnosti

Systémový přístup Čelechovský nejlépe představil ve zřejmě nejpropracovanější a nejrozsáhlejší ekologicky šetrné urbanistické studii československého socialismu. Tou byl projekt satelitního města Etarea, které mělo ležet nad soutokem Vltavy a Sázavy nedaleko města Jílové u Prahy. Čelechovského tým spolupracovníků se skládal nejen z architektů a inženýrů, ale také z lékařů, kriminalistů, ekonoma, sociologa, geologa nebo odborníků na stravování či sport. Společně navrhli město pro 135 000 obyvatel, které mělo stát na promyšlených a harmonických vztazích mezi přírodním a člověkem budovaným prostředím. Etarea měla tvořit promyšlený uzavřený systém složený z řady subsystémů, který nenarušuje přírodní rovnováhu, tedy rovnováhu supersystému přírody a planety. Autorský tým se proto snažil vyprojektovat umělé systémy, které by společně tvořily seberegulující městský organismus.

Gorazd Čelechovský, 1968.

Technologický rozvoj byl na jednu stranu chápán jako jeden ze zdrojů ekologických krizí, ale zároveň také jako mocný nástroj k jejich řešení. Projekt proto na svou dobu obsahoval mnoho technických vymožeností. Kompozici města mělo určovat prostupování umělého a přírodního prostředí a zejména oddělení dopravy pěší od silniční i železniční. Hlavními dopravními tepnami se měly stát pěší komunikace, kdežto železniční rychlodráha a automobilová doprava měly být ukryty v dopravních kanálech. Dopravu mezi Etareou, Prahou a Kralupami nad Vltavou měla zajišťovat nehlučná a ekologická jednokolejná rychlodráha Alweg. Pro automobily byly navrženy „karparky“, tedy vícepodlažní parkovací domy. Počítalo se i s malým letištěm a heliportem. Pozoruhodná byla pneumatická doprava neboli potrubní dopravní systém. Ten měl fungovat na principu velkého podtlaku a sloužit k rychlé přepravě zásilek s hmotností až 120 kg, v jiných okruzích také k přepravě komunálního odpadu nebo paliva pro automobily. Město mělo mít také uzavřený cyklus vody o třech stupních: kvalitní pitnou balenou vodu, standardní pitnou vodu a užitkovou vodu. Voda se měla na místě čistit a opět dávat do oběhu. Řízení těchto složitých systémů, úkolů a procesů měla zajišťovat řada vysoce výkonných počítačů.

Mimo tuto promyšlenou technickou infrastrukturu se autoři věnovali také hledání způsobů, jak zpříjemnit pobyt lidí-chodců ve veřejném i soukromém prostoru. Velký význam připisovali parterům, tedy přízemí budov, kde měly být obchody, restaurace, kavárny či kina. Ve městě měly mít všechny byty terasu nebo lodžii, a některé i malé soukromé či polosoukromé zahrádky. Ty měly plynule přecházet do parkových ploch, golfových, kriketových a dalších hřišť a do vzdálenějšího přírodního prostředí. Pěší a cyklistické stezky měly spojovat město s loukami a lesy a také se dvěma novými vodními nádržemi. Pečlivé projektování prostředí pro rekreaci pasivní i aktivní předpokládalo, že za 20 let, tedy na konci 80. let, bude mít člověk mnohem více volného času. Rok po zveřejnění projektu Etarea, v roce 1968, byly opravdu zrušeny pracovní soboty. Vznikl pětidenní pracovní týden, na jehož zkrácení se čeká dodnes.

Výškové budovy ve městě Etarea připomínají svou formou projekty japonských architektů a urbanistů, kteří si říkali metabolisté. Podobnost přitom není čistě náhodná. Metabolisté ctili princip neustálé změny a „látkovou výměnu“ města. Město chápali jako neustále se proměňující organismus, jehož části postupně odumírají a jiné se rodí. I Gorazd Čelechovský počítal s neustálou změnou. Snažil se zachovat prostor pro pozdější úpravy projektu i samotných staveb, počítal také s tím, že na dotvoření nového městského prostředí se budou podílet i jeho obyvatelé. To se týkalo zejména okrasné zeleně. Čelechovský přemýšlel také o dětech a jejich místě v moderním městě. Prostory určené dětem například neměli plánovat a stavět jen architekti a rodiče (klasická hřiště, prolézačky nebo houpačky), děti si měly svá prostředí vytvářet také samy. Měla jim být ponechána část zahrady, kout v parku či nejlépe v méně upravené přírodě, kde by mohly šplhat po stromech, stavět úkryty a přehrádky, brouzdat se v potoce, setkávat se se zvířaty.

Etarea, 1967.

Dostáváme se tedy k zajímavému a vlastně paradoxnímu rozměru Čelechovského projektů: k občanské aktivitě. Čelechovský si uvědomoval, jak je důležité, aby měli lidé možnost spolupodílet se na vytváření svého prostředí, na neustálé proměně města. Přesto měla být Etarea především vyprojektovaným městem připraveným pro své obyvatele, kteří měli mít moc jen nad dílčími úpravami. Dnes navíc tušíme, že i kdyby se město skutečně postavilo, jistě by nemohlo být dokonale ekologicky šetrné. Velké vodní nádrže, zábor území stavbami a růst dopravy by jistě způsobily obrovské změny ekosystémů. Město by zřejmě neposkytovalo ani tak příjemné místo k pobytu, jak si autoři představovali. Příliš široké veřejné prostory by se těžko staly osobním místem, ve městě bez klasických ulic by se těžko orientovalo, stavby by přes všechnu snahu působily asi jednotvárně a hrozilo by, že obyvatelé Etarei budou dojíždět za zábavou do Prahy a město se stane obrovským poloprázdným předměstím.

Zdravé fikce mezi rozumem a citem

V 60. a 70. letech se hlavně v USA, Japonsku a v západní Evropě poměrně často objevovaly utopické a fantastické projekty nového osídlení, které měly řešit přelidnění planety a další ekologické, ekonomické i společenské problémy. Gorazd Čelechovský tyto urbanistické fantazie poměrně tvrdě kritizoval. Nejvíce mu vadila zpupnost autorů a to, že navrhovali neuvěřitelně energeticky a finančně náročná řešení. Uvědomoval si, že energetické nároky lidstva se rychle stupňují, a pokud se tento problém nepodaří vyřešit, „…je zbytečné hovořit o dalších metách lidské civilizace“, píše v knize Města jako systémy. Tamtéž uvádí: „Celá řada jevů nasvědčuje tomu, že člověk musí velmi úzkostlivě hledat svoji úlohu v systému biosféry. Zdá se, že bude muset ustoupit od svých iluzorních pseudoperspektiv, opájejících se představami o umělých klimatech, o gigantickém počtu obyvatel žijících v příštích staletích na zeměkouli, o nesmyslné exploataci každé pídě zemského povrchu a nakonec i mořské hladiny i dna a ustoupit k důstojné úloze tvora logicky začleněného do striktních zákonů biosféry.“

V citovaném textu můžeme číst jak kritiku urbanistických utopií, tak i kritiku přílišné dekoncentrace (decentralizace, desurbanizace) lidského osídlení. Čelechovský tvrdil, že osídlení by mělo být spíše koncentrované, ovšem s dostatkem přírodních ploch mezi budovami. Nestavěl se ale jen proti zahraničním utopiím, ale i proti přízemnosti československých architektů a jejich zaujetí každodenními problémy. Řešením mělo být hledání „zdravých fikcí“, které budou „básnickou vizí vědecky pojaté teorie urbanismu“, jak píše ve studii Utopie v urbanismu. „A kolik bychom mohli světu přinést zdravé fikce, kde by nevyrůstali lidé jako skleníkové květinky, ale jako zdraví sebevědomí jedinci, žijící v biologickém souladu s přírodou a přitom využívající zdravou měrou všech vymožeností civilizace“, zamýšlí se tamtéž.

Etarea, 1967.

Čelechovský už v 70. letech například dobře věděl o možnostech využívání energie ze vzdušného proudění, z diferenciace teplot, z tepelných zdrojů pod zemskou kůrou nebo ze slunce. Do svých projektů je ale v normalizačních 70. letech nedokázal prosadit. Výjimku tvořily solární panely, které použil v experimentálním projektu menšího obytného celku Kladno-Ostrovec pro přibližně 400 obyvatel. To bylo u nás opravdu výjimečné.

Gorazd Čelechovský se hrdě hlásil k pokroku, vědě a moderní budoucnosti. Sám sebe považoval za „prognostika“ a dnes by jistě prosazoval „udržitelný rozvoj“. Přesto v něm zůstával kus romantika, humanisty a empatického umělce, který jako malíř obdivuje krásy krajiny nebo jako starší pán zakládá nadaci Pangea, která má podporovat vzdělanost, zušlechťovat životní styl a ochránit kulturní dědictví. V knize Města jako systémy píše:

„Ztratila se cena osobního prožitku, který tak lehce dokážeme vyměnit za kdejaký profesionální brak; ztratila se hodnota čistého citu, že se tak lehce dokážeme zbavovat přátel a míst, v nichž žijeme, že se dokážeme pohybovat v neupraveném, špinavém prostředí jen ve jménu honby za stále větší konzumací čehokoliv z osobní spotřeby.“

Nadace Pangea u nás působí dodnes. Humanistický odkaz Čelechovského tedy stále žije. Vědecký odkaz už tak zřetelný není. V Čelechovského systémových úvahách dnes zřejmě bez vědomí souvislosti pokračuje Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze, například v projektu Socioekonomický metabolizmus urbánních systémů a jeho dopad na ekosystémy. Pokud se chcete o současném využívání systémového přístupu a kybernetiky v plánování měst, sebeorganizaci a metabolismu měst dozvědět víc, čtěte Michaela Battyho, Juvala Portugaliho nebo Matthewa Gandyho (matthewgandy.org).

Zdroje:

ČELECHOVSKÝ, G.: Utopie v urbanismu. Československý architekt, 8. 6. 1964, roč. 9, s. 4. ČELECHOVSKÝ, G. — STEHLÍK, J. — SÝKORA, V. et al.: Etarea: studie životního prostředí města. 1. a 2. díl. PPÚ, Praha 1967.ČELECHOVSKÝ, G. — ŠIPLER, V.: Města jako systémy. Academia, Praha 1983.DOSTALÍK, Jan: Organická modernita. Ekologicky šetrné tendence v československém urbanismu a územním plánování (1918—1968).Masarykova univerzita, Brno 2015.

Autor studoval a pracuje na Katedře environmentálních studií, Fakulty sociálních studií v Brně.

Dostupné online: http://www.sedmagenerace.cz/gorazd-celechovsky-mesta-jako-systemy/