Ochrana přírody na můj povel!
Když se řekne vojenské újezdy, představí si lecjaký naivní civilista a humanitní environmentalista hluboké brázdy od tanků, benzínem nasáklou půdu a kvanta prázdných nábojnic rezavějících u střelnic. Ne že by nic takového nehrozilo, realita je však naštěstí pestřejší a zelenější.
V Ekologickém institutu Veronica jsme se spolu s partnerskými organizacemi ve visegrádských zemích rozhodli podpořit zachování přírodních hodnot ve vojenských prostorech. Inspiraci, jak účinně oponovat snahám o změnu těchto prostorů na lyžařské areály, golfová hřiště a akvaparky, jsme si vzali z Velké Británie a Nizozemska. Vycházeli jsme z již publikovaných údajů, vojenská území jsme ovšem také navštívili, a nejen ta naše. Velmi inspirativní byly návštěvy ve vojenských prostorech v Maďarsku (Várpalota), na Slovensku (Kuchyňa), ale také v Anglii (Salisbury). Nakonec jsme došli k závěru, že malá část (do 5 %) všech vojenských prostorů je zdevastovaná a zbytek je z hlediska přírody v dobrém či dokonce vynikajícím stavu. Mě osobně uchvátila britská armáda, která vydává čtvrtletník Sanctuary, zaměřený právě na ochranu přírody ve vojenských prostorech; přečtete si v něm ale i reportáž, jak britští paragáni hlídají hnízda mořských orlů před pytláky.
Tuzemských vojenských újezdů máme v porovnání s rozlohou státu skutečně hodně. Zajímavě vyzní už toto pouhé srovnání: v Česku máme čtyři národní parky o celkové rozloze 119 500 ha a pět vojenských újezdů o celkové rozloze 129 600 ha (viz rámeček). Přitom režim vojenských území se národním parkům velmi podobá — část z nich je zcela nepřístupná veřejnosti, část naopak přístupná a některá území jen občas. Podobnosti najdeme i z hlediska ochrany přírody: část území ponecháváme bez lidského vlivu, část obhospodařujeme (především jako hospodářské lesy) a část nějakým způsobem udržujeme — v újezdech pro účely výcviku, v národních parcích pro zachování biodiverzity.
Tankem za biodiverzitu
Nejrozsáhlejším souvislým lesním komplexem v českém vnitrozemí tak je — pro leckoho překvapivě — vojenský výcvikový prostor Brdy s ojedinělými lokalitami pro faunu i flóru. Pravidelná vojenská cvičení spojená s pojezdy vojenské techniky a občasnými požáry při střelbách blokují na některých cenných plochách nežádoucí sukcesi dřevin a způsobují pravidelné narušování půdního povrchu, což umožňuje přežívání některých vzácných druhů. Tyto uměle vzniklé lokality tudíž nabízejí množství vhodných stanovišť pro řadu živočichů, kteří by se zde za normálních okolností buď vůbec nevyskytovali, nebo v podstatně menší míře. To se týká některých druhů bezobratlých (rak kamenáč), obojživelníků (kuňka žlutobřichá), plazů (zmije obecná) i ptáků (bekasina otavní, kvakoš noční).
Ideální existenční podmínky zde nalézají také různé ohrožené druhy rostlin jako kosatec sibiřský, zevar vzpřímený, hořec hořepník a další. Našel se tady i orobinec stříbrošedý, považovaný pro Česko za vyhubený. Ne náhodou také bylo v Brdech vytipováno několik Evropsky významných lokalit, připravovaných chráněných území začleněných do soustavy Natura 2000. Díky své vojenské povaze je oblast oproštěna od masové turistiky, veškerých komerčních zájmů, chemizace zemědělských pozemků a podobných civilizačních „darů“. Jen před osmi lety čelila nebezpečnému záměru stavby amerického radaru. Je docela s podivem, že tento nápad prosazovala tehdejší Strana zelených, a to přes odpor velké části veřejnosti i svých vlastních členů. Naštěstí „Strýček Sam“, pro jehož armádu se měl radar budovat, nakonec ztratil zájem. Armáda o brdské území následně také ztratila zájem a veřejně deklarovala to, co už si cvrlikali všichni vojenští vrabci na ministerstvu obrany: vojenských prostorů máme moc, je čas na redukci.
Padrťské rybníky v srdci Brdské vrchoviny, foto: archív Mojmíra Vlašína.
Starostové z Brd, kteří stáli v první linii odporu k radarovému vysílači, následně překvapili a přišli s nápadem přetvořit vojenský prostor na CHKO Brdy. Nejprve mi ten nápad připadal dost absurdní, protože znám celou řadu území, která by si zasloužila ochranu více (Chřiby, Soutok). Pak jsem si ale uvědomil, že je třeba iniciativu podpořit, protože uvolněný prostor patřící velmi nedbalému majiteli (stát) by rychle mohl dojít úhony. Starostové mne příjemně překvapili i tím, že se z jejich strany neobjevil ani jeden stupidní nápad na akvapark či lyžařský areál. CHKO Brdy měla být dle usnesení vlády z roku 2012 vyhlášena v termínu do poloviny letošního roku s účinností od následujícího ledna tak, aby byla zajištěna návaznost na zrušení brdského vojenského újezdu. Byla navrhována i mimo hranice stávajícího újezdu z důvodu ucelené ochrany brdské přírody a krajiny. Inu — tak, jak člověk neplní svá novoroční předsevzetí, i vláda neplní svá usnesení!
Zubr versus Skiresort
Poněkud jinou historií prošlo území Doupovských hor (Vojenský výcvikový prostor Hradiště). Bylo totiž vytipováno jako významné ptačí území a Armáda ČR začala remcat, že s tím nebude souhlasit. Na jednom jednání se mě ozbrojenci ptali: „A bude to znamenat, že když někde zahnízdí čáp černý, musíme přerušit palbu?“ Odpověděl jsem: „Myslím, že je pro vás vhodnější přerušit na pár měsíců palbu než hodit flintu do žita a předat území k civilnímu využití.“ Začali o tom asi přemýšlet a možná i na základě těchto argumentů po nějakém čase souhlasili. Později se tamější vojáci stali propagátory ochrany přírody do té míry, že nyní v Doupovských horách prosazují vysazení zubra evropského. Ještě letos by mělo přijet první stádo z polské Bialowieži.
Mimochodem o vysazení zubrů měl již před dvaceti lety zájem vojenský ekolog, plk. Aleš Komár, který je prosazoval jakožto vhodné spásače dopadové plochy. Generálům se zamlouvalo zejména to, že když náhodou vybuchne zubr, nic se nestane, když však vybuchne domácí skot nebo člověk, jde o mimořádnou událost. Tehdejší snaha skončila na tom, že zubra neuměli zařadit: není lovnou zvěří, není domácím zvířetem a podle zákona o ochraně přírody ani zvláště chráněným druhem.
Ve vojenském prostoru Boletice je ale vše jinak. Vojenské lesy a statky tam řádí jak černá ruka, při těžbě dřeva nehledí napravo ani nalevo a v předtuše konce své vlády nad územím jsou dokonce ochotni předat nejcennější části k využití Skiresortu. Bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník (ODS) už si brousil pilu, že do státního majetku udělá výrazný zářez a získá body u voličů, pro něž je příroda pouze kulisou pro sportovní vyžití. Někdejší ministr životního prostředí Libor Ambrozek s ním dokonce podepsal dohodu, která měla proměnu části vojenského území na areál pro lyžování umožnit. Nové sjezdovky měly vyrůst na úpatí Špičáku, nacházejícího se severně od Lipna. Výstavba nového lyžařského střediska měla stát zhruba 1—1,5 miliardy korun s termínem dokončení v roce 2010. Ze záměru naštěstí sešlo.
Respekt v trávě
Armáda má u nás obecně špatnou pověst. Kdykoli jí bylo potřeba, tak nebojovala. A od Švejka až po Černé barony sloužila spíše k obveselení. Jako tragikomické pak působí generálské spodní prádlo s monogramem, korupční Pandury a řada jiných kauz. A jednou z oblastí, kde by si armáda mohla získat respekt, je právě ochrana biodiverzity. Tahle šance leží před ní v trávě, stačí se jen shýbnout.
Autor je ekolog, působí v Ekologickém institutu Veronica. Na Katedře environmentálních studií vyučoval.
Článek původně vyšel v Sedmé generaci (www.sedmagenerace.cz/ochrana-prirody-na-muj-povel)