Chceme více divočiny?
V české mediální a politické krajině se diskuse o divoké přírodě většinou velmi rychle stočí ke kůrovci na Šumavě. Jako by snad ani toto téma neznalo umírněnější tón, v jehož rámci by bylo možné připustit, že nerušená příroda by mohla mít své místo i v Česku. S odstupem více než čtyř let od kácení v jádrových územích na Šumavě a souvisejícího mediálního povyku jsme připravili výzkum, který se ptal na veřejné ne/přijímání divoké přírody v mnohem širším kontextu.
Dosavadní výzkumy veřejného mínění zabývající se otázkou divoké přírody v Česku byly do velké míry spojované s tématem Národního parku Šumava. Mezi lety 2000 a 2015 vzniklo sedm větších výzkumných projektů, přičemž většina z nich započala v období vypjatých emocí spojených s nelegálním kácením kůrovcem napadených stromů v jádrových částech parku a související občanské blokády. Dosavadní výzkumy nedávají problematickou dlouhodobější výpověď o vnímání divočiny pouze s ohledem na očekávatelný výkyv veřejného mínění v roce 2011, ale také s ohledem na to, že metodické zpracování některých z nich zůstává sporné. Největší pochybnosti vzbuzují reporty zpracované společností PR.Konektor na základě anket v roce 2011, zjevně související se snahou tehdejšího vedení parku obhájit své kroky. Primární data z těchto anket přitom nebylo možné získat ani od samotné agentury, ani od zadavatele, tedy Správy Národního parku Šumava. V reportech jsou přitom časté nepřesnosti a chyby, jejichž původ lze bez znalosti podkladových dat jen těžko ověřit.
Co říkají dosavadní výzkumy
Podívejme se ale nejprve, co o vzniku nových přírodních území v Česku říkají seriózní průzkumy. V roce 2013 se v rámci výzkumu Eurobarometer v Česku Evropská komise dotazovala, zda by kvůli ochraně biodiverzity měla Evropská unie rozšiřovat chráněné přírodní oblasti. Spíše nebo rozhodně s tím souhlasilo 90 % respondentů, 9 % spíše nebo rozhodně nesouhlasilo, a zbylé 1 % respondentů nevědělo, jak odpovědět. Obdobné výsledky na stejnou otázku přinesl Eurobarometer loni (poměr 91/7/2 %). Zeptáme-li se tedy lidí takto neurčitě, naprostá většina ochranu (teoreticky divoké) přírody vítá. Názor veřejnosti je ale už výrazně jiný, pokud požadavek na ochranu přírody konkretizujeme. Ve výzkumu společnosti STEM z roku 2010 měli respondenti posoudit, zda by upřednostnili rozšíření první zóny v souvislosti s rozšířením bezzásahových zón na 30 % šumavského národního parku. Mírná většina (53 %) tázaných upřednostnila ponechání tehdejšího stavu.
Zdroj: Katedra environmentálních studií FSS MU
Naopak velká většina veřejnosti podporuje ochranu stávajících přírodních území před hospodářskými aktivitami, a to dokonce i na Šumavě. V roce 2011 agentura Focus zjišťovala, zda by se v Národním parku Šumava měla dávat přednost ochraně přírody i na úkor rozvoje nových projektů stimulujících turistický ruch. Celkem 68 % respondentů souhlasilo s upřednostněním ochrany přírody, 21 % vyjádřilo opačný postoj a 10 % respondentů nevědělo. Společnost STEM se pak v roce 2008 dotazovala, zda máme v Jihočeském kraji dát v určitých místech přednost ochraně přírody, nebo naopak různým rozvojovým projektům. Výsledek? 73 % dotázaných upřednostnilo ochranu přírody, i kdyby to znamenalo nové rozvojové projekty omezit nebo přemístit.
Shrneme-li tato čísla, v podstatě lze říct, že přestože v konkrétních oblastech zhruba polovina populace rozšiřování chráněných přírodních území nevítá, v obecné rovině jsou „pro“ téměř všichni. Jednoduše platí, že zatímco za humny by mnoha lidem nová omezení ochrany přírody vadila, zřídí-li se chráněné území dostatečně daleko, pak jej ocení. Přibližně tři čtvrtiny Jihočechů přitom zastávají názor, že ochrana přírody by se neměla kvůli hospodářskému rozvoji omezovat. Přetrvávající vnímání priority zájmů ochrany přírody nad zájmy hospodářského rozvoje se opakovaně ukazuje i v evropských výzkumech. Eurobarometer se v letech 2010 a 2013 dotazoval na otázky týkající sporu ekonomických zájmů a zájmů ochrany přírody. Celkem 46 % respondentů v roce 2010 a 41 % v roce 2013 uvedlo, že ekonomické jednání poškozující chráněné oblasti typu Natura 2000 by mělo být zakázané. Dalších 37 % (rok 2010), respektive 50 % (rok 2013) respondentů mínilo, že je to přijatelné jen u projektů spojených s výrazným veřejným zájmem. Hospodářský rozvoj pak za každých okolností upřednostnilo jen 10 %, respektive 7 % respondentů.
Detailní pohled na rozšiřování divočiny
Snaha úplněji porozumět tomu, jak divokou přírodu vnímá česká veřejnost, nás loni vedla k vytvoření několikastupňového výzkumu. Pečlivě před-testovaný dotazník jsme předložili reprezentativnímu vzorku (dle pohlaví, věku, vzdělání, velikosti místa bydliště a kraje) 2023 obyvatel a tyto kroky doplnili čtyřmi focus group setkáními. S ohledem na to, že vnímání termínů divoká příroda a divočina se ve strukturovaných rozhovorech i dalších částech předvýzkumu ukázalo jako velmi volné, považovali jsme za vhodné tyto termíny pro účel výzkumu respondentům blíže vymezit. Pojmy divočina a divoká příroda tedy tazatel před dotazováním zpravidla vymezil jako přístupné oblasti, které jsou ponechané nerušenému přírodnímu vývoji bez zásahů člověka, tedy bez staveb, lesnického nebo zemědělského hospodaření.
Zdroj: Katedra environmentálních studií FSS MU
Nejasné porozumění pojmu divočina dokládá i to, že respondenti výzkumu se v průměru domnívají, že divočina pokrývá 10,2 % území republiky. To je přitom mnohonásobně víc, než je reálný stav: bezzásahovému režimu aktuálně podléhají jen 0,3 % území státu. V odhadu rozsahu českých lesů a chráněných území se přitom respondenti od skutečnosti tak zásadně neodchylovali. Ideální rozloha divoké přírody by podle nich měla v průměru pokrývat 13,2 % České republiky, tedy o 3 % více, než činil jejich odhad současného stavu. Mezi respondenty se ale našli i ti, kteří rozšíření divočiny nefandí. Tři z deseti lidí se domnívají, že pokud lidé přírodu neobhospodařují, ta se pro ně snadno stává hrozbou. Neupravovaná místa si více než třetina respondentů spojuje s pocitem, že lidé přírodu zanedbávají. Podobně nejednoznačně rozložené je celkové hodnocení vývoje divočiny v Česku. Každý pátý respondent se domnívá, že se stav zdejší divoké přírody spíše anebo velmi zlepšuje. Třetina naopak soudí, že se kondice divočiny spíše anebo velmi zhoršuje. Největší díl (44,4 %) pak má za to, že zůstává stejná.
Podobná rozpolcenost se vyjevuje i v souvislosti s možným rozšiřováním divočiny. Souhlasí s ním 43,9 % dotazovaných, jisto si není 37 % lidí a 19 % s rozšiřováním spíše či rozhodně nesouhlasí. Ve prospěch rozšiřování lidé argumentujíspíše vnitřní hodnotou divočiny, než s ohledem na lepší možnosti sportovního či rekreačního využití. Nejvíce však zdůrazňují, že to prospěje ohroženým druhům živočichů a rostlin a lidmi nerušenému životu biologických druhů. Důležitým argumentem rovněž je, že divoká příroda čistí ovzduší.
Foto: archiv F
Naopak mezi důvody, proč divočinu nerozšiřovat, patří především argumenty související s kvalitou života v těchto oblastech. Necelá čtvrtina respondentů uvádí, že Česká republika je pro rozšiřování divočiny příliš malá. Podobný podíl lidí rovněž zmiňuje, že o rozšiřování divočiny nemají zájem místní obyvatelé, a že se v těchto oblastech špatně žije; pětina respondentů se domnívá, že se v oblastech s divokou přírodou špatně podniká.
Můžeme ji mít, budeme-li chtít
Většina dotazovaných zároveň souhlasí s tím, že pokud se na určitém přírodním místě přestane zasahovat, spíše anebo rozhodně to může vést ke vzniku nové divočiny, a to většinou již do padesáti let. Podle zhruba dvou třetin respondentů to přitom povede k zajímavým změnám ve vzhledu krajiny. Prostor divoké přírodě by lidé ponechali především ve vojenských prostorech, které armáda nepotřebuje, a na místech, jako jsou močály a rašeliniště, potoky a řeky nebo vysoké hory. Naopak vyčleňovat pro rozšiřování divočiny louky nebo pole podporuje jen pětina obyvatel.
Celkový chmurný obraz, který může nastolit sledování politických a mediálních bitek o divočinu, je tedy do značné míry klamný. Zakládání nových území chráněné přírody nebo vyčleňování těch stávajících do přísnějšího bezzásahového režimu se může o podporu velké části veřejnosti opřít. Musí to ale být co do přírodních podmínek nejvhodnější místa, v nichž nebude nový ochranný režim příliš omezovat místní obyvatele.
Autor je doktorandem na Katedře environmentálních studií FSS MU. Rozsáhlý report z výzkumu můžete nalézt na humenv.fss.muni.cz/divocina. Výzkum byl realizován v rámci projektu č. EHP-CZ02-OV-1-006-2014 s názvem Zvyšováním povědomí veřejnosti k lepší ochraně biodiverzity v ČR, který je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů 2009—2014.
Článek původně vyšel v Sedmé generaci (www.sedmagenerace.cz/chceme-vice-divociny)
