Palmový olej a jak se v tom vyznat

18. 2. 2016 Jakub Jirků

Ačkoliv se zde žďáření lesa kvůli plantážím odehrává každý rok, byl rozsah požárů, které od července do listopadu 2015 sužovaly Indonésii, mnohonásobně větší než obvykle. V důsledku klimatického jevu zvaného El Niňo oheň tentokrát nebyl včas uhašen pravidelným monzunem, plameny dlouhé měsíce pustošily lesy, plantáže, vesnice. A také jedny z nejzachovalejších deštných pralesů na Zemi, které představují domov pro ohrožené druhy, jako jsou orangutan, nosorožec, slon trpasličí či tygr sumaterský.

Podle oficiálních statistik mají požáry na svědomí osmnáct lidských životů, bezprostředně byla postižena více než desetina obyvatel dvousetpadesátimilionové země. Evidováno bylo přes půl milionu případů infekcí dýchacích cest, mluví se také o stovkách tisíc nechtěných potratů.

Během několika měsíců Indonésie vypustila do ovzduší přibližně 1,8 gigatun CO2, což je víc, než kolik činí roční produkce Německa a Kanady dohromady, případně dvojnásobek ročních emisí veškeré dopravy v USA. Střízlivé odhady vyčíslující rozlohu spálené země přesahují dva milióny hektarů. Do českých médií si tyto události zprvu razily cestu pomalu, větší prostor dostaly až koncem roku. Zejména díky šíření na sociálních sítích nicméně vyvolaly v určitém okruhu tuzemské veřejnosti značný zájem.

Olej z palmy olejné je součástí mnoha potravin naší denní spotřeby – od sušenek přes čokolády, chipsy, zmrzliny či margaríny až po instantní polévky a pečivo. Dobrá viskozita jej předurčuje i k použití v kosmetice – ve rtěnkách, krémech či šampónech. Pro odolnost vůči vysokým teplotám se hojně používá k fritování ve stáncích rychlého občerstvení. Motoristé si jej také mohou načerpat do nádrže v podobě biopaliva. Shrnuto: dnes tento exotický olej najdeme ve více než polovině maloobchodních produktů.

V Indonésii se s plošným pěstováním palmy olejné začalo v sedmdesátých letech, tedy za vlády diktátora Suharta. Již tehdy byla produkce palmového oleje spojovaná se sociálními konflikty, především s vyháněním tradičně a tedy v podstatě ekologicky hospodařících farmářů. A také s masivními migračními programy, jejichž cílem bylo přesídlit statisíce městských obyvatel za prací do dosud nezalidněných oblastí. Další rozmach palmoolejných plantáží přišel s pádem režimu a s ekonomickou liberalizací, kterou využívaly především staré korupční struktury. Od roku 1997 se i díky přílivu zahraničních investic a vzrůstající globální poptávce po levných olejích zvýšila indonéská produkce více než trojnásobně. Dnes se palmoolejné plantáže v Indonésii rozkládají přibližně na patnácti miliónech hektarů, celkem indonéské souostroví uspokojuje více než polovinu světové poptávky po tomto tuku. Zbytek pokrývá z velké části Malajsie, mezi pěstitele patří i Nigerie, Ghana, Kolumbie, Brazílie a další země jihu, do kterých plantáže nyní expandují.

V Indonésii samotné se plantáže rozšiřují z více než poloviny na úkor lesů. Příslušné firmy nejdříve vytěží hodnotné pralesní dřevo, načež zbytek zapálí, aby popel pohnojil nově vzniklou plantáž. I během loňských požárů se takřka dvě třetiny ze 130 tisíc ohnisek nacházely buď přímo v nově zřizovaných plantážích nebo v okolních lesích, kam se oheň šířil. I nezáměrně vyžďářená půda je každopádně vítaným prostorem pro další rozšiřování plantáží, ke kterému by dříve nebo později došlo tak jako tak.

Pragmatické řešení

Palma olejná je plodinou velmi výhodnou hned z více důvodů. Její výtěžnost na hektar osázené plochy je pětkrát až desetkrát větší než u jiných olejnin (řepka, slunečnice, sója). Teoreticky tak má potenciál šetřit plochu, na které je potřebné množství oleje pěstováno. Jde však o potenciál relativní: palma olejná, na rozdíl třeba od řepky, nemůže růst v mírném pásu či ve stepích, neboť vyžaduje specificky vlhké a teplé klima. Dá se tedy pěstovat jen v oblastech, které bývají přirozeně biologicky velmi bohaté.

Velmi výhodný je palmový olej pro použití do kosmetiky a hygienických prostředků – nemá totiž výrazný zápach. Z potravinářského hlediska je pak lákavý především proto, že se nemusí uměle a nezdravě ztužovat a při smažení se méně přepaluje. Nicméně o zdravotních přínosech tohoto oleje panují pochybnosti, zejména kvůli vysokému množství nasycených mastných kyselin, které jsou podle lékařů zodpovědné za zvýšený výskyt kardiovaskulárních onemocnění včetně infarktu. Palmový olej má těchto kyselin jen o trochu méně než vepřové sádlo. Tedy hodně.

V mnoha ohledech je tedy palmový olej pragmatickým řešením, které pomáhá k zajištění „potravinové bezpečnosti“. Je totiž zdaleka nejlevnějším a tedy i světově nejrozšířenějším rostlinným olejem. A pro jeho nesnadné nahrazení se nevládní organizace a evropské firmy zapojené v produkčním řetězci snaží vymyslet způsob, jak tuto plodinu pěstovat udržitelněji.

Světový fond na ochranu přírody (WWF) se už před patnácti lety – po neúspěšných snahách o ochranu amazonských pralesů – rozhodl změnit strategii a začal s firmami a pěstiteli spolupracovat. Společnou platformou se stal Kulatý stůl udržitelného palmového oleje (RSPO). Relativně rychle se podařilo přesvědčit k partnerství společnost Unilever, největšího zpracovatele palmového oleje a výrobce potravin i kosmetiky, na jehož hlavu se dlouhou dobu snášela největší kritika, postupně se připojily i západoevropské obchodní řetězce Migros, Salisbury´s a Tesco. Především ze strachu o omezení přístupu na západní trhy se pak přidaly také malajské a indonéské svazy pěstitelů palmového oleje.

Jednání o nastavení pravidel RSPO byla složitá a vleklá. V roce 2007 byla certifikována první plantáž, o rok později putovala do Evropy první dodávka „udržitelného“ oleje. Dnes má RSPO přes dva tisíce členů včetně největších světových potravinářských firem typu Nestlé, Mondelés, Kellogg´s, Johnson & Johnson, Mars či Ferrero a také desítek velkých pěstitelů palmy olejné. Na certifikovaných plantážích se nyní pěstuje pětina světové produkce. Tento úspěch je však mnozí označují za „greenwashing“ – natírání reality na zeleno. Ve výkonné radě RSPO sedí šestnáct zástupců různých skupin, přičemž ekologické a sociální organizace zastávají jen čtyři křesla.

Děravá udržitelnost

Co se týče samotné certifikace, existuje základní dělení: pro pěstitele a pro dodavatele. Obě jsou propojená, avšak zásadní je ta první, která určuje, za jakých podmínek je možné certifikovaný palmový olej produkovat. Ošetřuje především ochranu deštných pralesů a domorodých komunit – například sociální podmínky na plantážích, práva žen a dětí či používání pesticidů.

Dohoda chrání pralesy panenské, nechrání však pralesy sekundární, již určitým způsobem těžené- i ty přitom stále mají vysokou biologickou hodnotu. Pravidla nezakazují ani přeměnu rašelinišť na palmoolejné plantáže. Při vysoušení rašelinišť, která jsou zásobárnou uhlíku, přitom dochází k několikanásobně většímu uvolňování CO2 než při mýcení pralesa. Naopak za světlou stránkou certifikací lze považovat, že přiznávají – na rozdíl od indonéské ústavy – domorodým kmenům právo na jejich dědičnou půdu. Ke zřizování plantáží na kmenovém území tak může docházet jen se souhlasem místních obyvatel a za případné kompenzace. Pro představu: v rámci kmenových společenstev žije dodnes až 60 miliónů Indonésanů.

Záhy po startu certifikací vyšlo najevo, že největší zpracovatelé palmového oleje a členové RSPO, konkrétně firmy Wilmar a Sinar Mas, na svých plantážích pravidla sice dodržují, většinu oleje však odebírají od externích dodavatelů, kteří pravidla nerespektují. Na opakované porušování regulí upozorňují zejména Greenpeace, kteří protestují zejména proti způsobu samotné certifikace. Provádí je akreditované agentury ještě před zřízením plantáže, výsledkem je studie environmentálních a sociálních dopadů SEIA. Terénní průzkum má zjistit, zda se v oblasti vyskytují vzácné druhy či do jaké míry plantáž ovlivní ekosystém, a také získat stanovisko místních obyvatel. Certifikace pak platí po dobu pěti let.

Greenpeace a další organizace nařkly certifikační agentury z mnoha neprovedených či odbytých posudků, ignorování mimořádně vysoké biodiverzity či úplného vynechání konzultací s místními kmeny. Britská EIA (Environmental Investigation Agency), mapující stížnosti na RSPO, informuje o dvaapadesáti aktuálních reklamacích proti zfušovaným procedurám. Nejspíš jde jen o špičku ledovce, neboť organizace typu Greenpeace nemají kapacity, aby monitorovaly všechny nové certifikace na miliónech hektarů plantáží, a věnují pozornost jen kauzám, kde je porušení pravidel evidentní.

Existuje přes to všechno nějaká šance, že se na náš stůl dostane produkt s „nehříšným“ palmovým olejem? Celou věc bohužel ještě více komplikují pravidla certifikace pro distribuční řetězec. Podle stanoviska RSPO by bylo velmi drahé olej z certifikovaných plantáží izolovat, tedy zpracovávat ve zvláštních rafinériích, přepravovat ve zvláštních tankerech, výsledné produkty vyrábět ve zvláštních továrnách. RSPO tedy na tento cíl do jisté míry rezignoval a schválil čtyři typy certifikace pro koncové zpracovatele, čili potravinářské firmy.

A jen dva druhy distribučních certifikací ze čtyř – nesou názvy Identity preserved a Segregated – garantují, že palmový olej obsažený v koncovém produktu pochází z certifikovaných plantáží. Další dva typy – Mass balance a Book and Claim – fungují na následujícím principu: část oleje pochází z certifikovaných plantáží a část z běžných plantáží. V případě Mass Balance je jasné o jakou část jde, zatímco v případě Book and Claim již nikoliv. Nicméně RSPO garantuje, že reálně bylo vyprodukováno takové množství certifikovaného palmového oleje, jak je uvedeno v obsahu produktu – třeba 50 gramů. Těchto 50 gramů však z logistických a ekonomických důvod produkt nemusí obsahovat, neboť mohlo došlo ke smíchání s olejem necertifikovaným.

Již zmíněný čtvrtý typ certifikátu – Book and Claim – navíc funguje prostřednictvím online obchodu s certifikáty, takže finální produkt nemusí obsahovat vůbec žádný certifikovaný palmový olej. Přitom právě tento způsob se využívá nejvíc: v roce 2014 takto firmy kupovaly certifikovaný palmový olej v 56 procentech případů. Podíl obchodů zaručující výhradní obsah certifikovaného palmového RSPO neuvádí, nicméně podle údajů největších zpracovatelů se to bude v řádu 10 až 20 procent. 

Už žádné odlesňování!

Jak vidno, celá procedura vyžaduje poměrně velkou důvěru od koncových spotřebitelů v mechanismy RSPO a spokojení se s tím, že sušenka, kterou zrovna chroupeme, pravděpodobně obsahuje nějaký ten „hříšný“ palmový olej, avšak v nějakém jiném produktu (byť třeba v necertifikovaném) najdeme palmový olej z šetrnějších plantáží. Na druhou stranu: jako občany EU nás může hřát na srdci, že právě v Evropě je již 80 procent palmového oleje ošetřeno některou z certifikací RSPO a do roku 2020 to má být sto procent.

Nejnovějším trendem pak je je „politika nulového odlesňování“. Velké potravinářské firmy už nechtějí vypadat jako zabijáci planety a začínají od svých dodavatelů vyžadovat palmový olej, který se na odlesňování prostě nijak nepodílí. Mezi těmito firmami jsou i kolosy jako Nestlé, Unilever, Mars, L‘Oreal, Procter & Gamble či Colgate-Palmolive. Jejich dodavatelé – zejména již zmiňované společnosti Wilmar či Golden Agri – proto museli couvnout a už v roce 2013 se zavázali, že do roku 2015 budou produkovat palmový olej „čistý“ od odlesňování.

Na hodnocení, jak velké koncerny plní sliby, je zatím brzy. Například časopis The Ecologist je mírně skeptický a připomíná, že sliby jednotlivých společností nepodléhají stejnému kontrolnímu systému jako v případě RSPO. Server mongabay zase zveřejnil zprávu o případu, kdy se dodavatel Wilmaru podílel na odlesňování v Indonésii i po přijetí politiky nulového odlesňování. Jde však zatím spíš o ojedinělé zprávy, celkově berou ekologické organizace nové závazky společností jako úspěch a své vítězství.

A co mám dělat já?

Něco se tedy děje, odlesňování v Indonésii to však v dohledné době určitě nezastaví. Už proto, že prodej dřeva je stále velmi zažitá a výhodná součást celého palmoolejářského byznysu. Zodpovědně se navíc stále chová jen část firem, a to i proto, že dosud chybějí silnější zákony a jejich kontrola ze strany indonéského státu.

Někteří očití svědci indonéského boomu mluví o tom, že pěstování druhé generace palmy na stejném místě už není zdaleka tak výnosné, případně by bylo nutné investovat velké vstupy ve formě hnojiv. Zdá se tudíž na místě tlumit příliš velká očekávání ohledně pokrytí světové poptávky po olejích právě tím palmovým. Vhodnější je snažit se poptávku pokrýt regionálními oleji jako je v tuzemsku slunečnicový a zejména řepkový – kdyby nebyl poměrně neefektivně využíván jako biopalivo do motorů, stačila by jeho současná evropská produkce k pokrytí potravinářské spotřeby.

Pokud si dnes koupíte tradiční českou pochutinu jako je tatranka či fidorka, díky jejím nadnárodním výrobcům by mělo být zaručeno, že olej byl nakoupen skrze certifikaci RSPO. Což ještě nutně neznamená, že obsažený olej byl produkován na udržitelných plantážích. Záleží tedy na míře preferencí a důvěry každého z nás.

Indonéské pralesy jsou v dnešní globalizované éře každopádně mnohem blíže, než by nám bylo milé.

Jak se v tom vyznat

Jak jsou na tom s palmovým olejem tradiční české sladkosti typu Tatranka, Kofila, Fidorka, Miňonka, Kočičí jazýčky či Studentská pečeť? Jejich nadnárodní výrobce zaručuje, že palmový olej byl nakoupen prostřednictvím certifikace RSPO. A to samé platí i pro tyčinky Mars, Twix, KitKat, Snickers nebo čokolády Milka. To ještě nutně neznamená, že olej byl produkován na udržitelných plantážích, nicméně tyto korporace se na udržitelném pěstování alespoň prokazatelně podílejí.

Chcete-li získat přehled informací o palmovém oleji nebo se podívat na galerii výrobků, navštivte stránky Koalice proti palmovému oleji.

Povzbudivou zprávou je, že řada českých firem palmový olej do svých produktů nedává. Například Biopekárna Zemanka, Extrudo, Sunfood či Čokoládovna Troubelice, bez palmového oleje jsou i kosmetika Naturinka, Manna a drogerie Tierra Verde a Feel Eco. Na palmovém oleji se již nesmaží Bohemia Chips ani Strážnické brambůrky. Od používání palmového oleje upouští výrobce cereálií Emco a slibnou novinkou je, že online supermarket Rohlík zavedl možnost filtrace produktů bez palmového oleje.

Autor studuje na Katedře environmentálních studii Masarykovy univerzity v Brně.

Článek původně vyšel na webu magazínu Reportér. (https://reportermagazin.cz/a/iyukN/palmovy-olej-a-jak-se-v-tom-vyznat)