Dva odstíny zelené

11. 10. 2011 Martin Vyhnal

Místností se rozlévá teplé odpolední světlo, na knize povysunuté z knihovny visí tradiční valašská sekyrka a opodál září monitor. Sedíme v kanceláři známé moravské ekologické organizace Kosenka ve Valašských Kloboukách a její duše, Miroslav Janík, vykládá: „Ščúrnica je pro myslivce taková lednička na zvěř. Srnci a daňci se tam stahují ze širokého okolí a pochutnávají si na mladých jedličkách.“ Mluví o území v nedalekých kopcích, které Kosenka pomocí příspěvků dobrovolných dárců postupně skupuje ve snaze zachránit zdejší unikátní porost přírodě blízkého lesa. Ščúrnica se ovšem zčásti překrývá s honitbou mysliveckého sdružení obce Poteč a Kosenka jakožto nový vlastník myslivcům zakazuje na tomto území působit. Cílem je ponechat tento prostor co nejpřirozenějšímu vývoji a minimalizovat zásahy člověka.

Myslivci, kteří na daném území tradičně hospodařili, však tato omezení těžko snášejí a Janík se v jejich kruzích netěší dobré pověsti. Jejich postojům se z jistého hlediska nelze divit. Bývalý hospodář Mysliveckého sdružení Poteč Svatopluk Čech to vystihuje takto: „Každý druhý tady přišel do kontaktu s ochranářama, kteří mu něco nakazujú, zakazujú, porúčajú, a jedině oni majú pravdu, přes to nejede vlak.“ (Připomeňme, že celá oblast spadá pod CHKO Bílé Karpaty.) Mezi environmentalisty naopak velmi populárnímu Miroslavu Janíkovi však vadí nejen ty krmelce, které lákají ještě více zvěře do beztak atraktivní Ščúrnice (přičemž zimní přikrmování obecně považuje spíše za pošetilost). Myslivcům také vytýká, že nechávají v lesích příliš mnoho zvěře, která pak páchá škody, přičemž pro zlepšení stavu krajiny samotné toho moc nedělají. Přestože je tento cíl zakotven přímo v zákoně o myslivosti.

Rys jako posvátná kráva

Vztahy Kosenky s místními myslivci v lecčems odrážejí obecné konflikty, které už více než dvacet let zatěžují komunikaci těchto dvou skupin. Shrňme si je alespoň ve stručnosti.

Asi nejznámější konflikt se týká velkých šelem. Environmentalisté je chtějí přísně chránit, myslivci jim vytýkají, že z vlka či rysa dělají posvátné krávy a že i stavy těchto vzácných tvorů je třeba kontrolovat, neboť v dnešní české krajině pro ně již není mnoho místa. Druhým problémem je téma „přezvěřenosti“, na němž se obě strany nemohou shodnout již desítky let. Myslivci čelí kritice, že udržují množství zvěře vysoko nad přirozenou úživností zdejších lesů. Srnci, daňci a jeleni pak prý brání přirozené obnově lesa, neboť spásají mladé semenáčky listnatých stromků a jedlí. S tím souvisí i otázka přikrmování, které dle „zelených“ deformuje přírodní výběr, neboť díky němu zimu přežijí i slabší kusy. Myslivci oponují, že o nějakých přirozených podmínkách či přírodním výběru nelze v současné české krajině vůbec mluvit. Dle nich by zvěř v nynějších smrkových monokulturách bez lidské péče prakticky nepřežila. Nechat ji vymizet je však škoda a svým způsobem nefér, neboť odedávna patří k přirozené složce naší přírody. Dalším evergreenem ve vztazích ochránců a myslivců je otázka ochrany druhů. Oba tábory si navzájem vyčítají, že chrání druhy, u nichž to není nutné, a naopak nechrání, co je potřeba. Ať už jde o bobra, šelmy či dravce. Jindy se spory vedou například o práva myslivců na soukromých pozemcích a celou řadu dalších věcí, jejichž popis není cílem tohoto článku.

Myslivost je ekologické zemědělství

Všechny tyto konflikty odrážejí alarmující míru vzájemného nepochopení, nedůvěry a mlhavých představ jejich účastníků o podstatě a smyslu činnosti těch druhých. Dle všeobecného mínění environmentalistů je hlavním motivem pro myslivce lovecký zážitek, plný žaludek či cenná trofej. Pan Slánský, potečský myslivec, se na tuto poznámku beze slova zvedá od stolku s rozpitým pivem a odbíhá do garáže. Po chvíli se k zahradnímu posezení vrací a vleče objemný koš plný vybělených srnčích lebek. „Nás že motivujou trofeje?“ vzteká se. „Jen se podívej, co střílíme!“ a vytahuje z koše jednu „trofej“ za druhou. O nějakém paroží skutečně nelze mluvit. Jde převážně o takzvané bulkaře (tedy srnce, jimž na hlavě nevyrostlo nic než drobné bulky), případně pouze slabé či různě poškozené paroží.

Zálibu v lovu Slánský přiznává, nevidí v ní však nic špatného. Lov je přirozený lidský instinkt a pro myslivce je prý především odměnou za celoroční dobrovolnou práci v terénu a nákladnou péči o zvěř. Jaký je však smysl celé této činnosti? Mnozí environmentalisté ji chápou jako jakési svérázné ochranářství. Vadí jim však, že se soustředí jen na několik málo druhů, které myslivci uznali za vhodné. Jiní prostě zaměňují myslivost s lovem, případně rovnou s pytlačením. Málokdo je však ochoten uznat myslivost jako svého druhu ekologické zemědělství. „Myslivost je v podstatě druh zemědělské prvovýroby, chceme udržitelně využívat bohatství, které nám příroda poskytuje,“ říká Luděk Králíček z Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ) a ptá se: „Proč dělit zvířata na domácí, která lze využívat, a na divoká, která využívat nelze? Ekologické parametry farmy jsou často mizerné — kromě krav tam nežije prakticky nic. Naopak existují vědecké studie, které dokazují, že myslivost má pozitivní vliv na biodiverzitu.“  

Ochranář z paneláku

Ani představy myslivců o environmentalistech však často nemají s realitou mnoho společného. „Oni do hory nechodí, oni to dělajú možná někde z činžáku. To je člověk, který poučuje, jak má žít člověk někde na vesnici, ale sám doma nepokludí ani křečka,“ tvrdí další valašský myslivec Roman Psota, a výborně tím vystihuje asi nejvýraznější stereotyp, který mezi myslivci o „zelených“ panuje. Totiž přesvědčení, že přírodě ve skutečnosti nerozumějí a že jsou jí odcizení, neboť většinou žijí a působí jen ve městech. Slovo environmentalismus myslivci často ani neznají a své oponenty považují za ochranáře, případně rovnou za zelené extremisty. „Mám pocit, že představitelé obou stran jsou k sobě hluší a nehodlají společnou řeč hledat, natož najít. Tady vůbec nejde o zvěř a les, ale o souboj kdo s koho,“ glosuje celou situaci brněnská přírodovědkyně a myslivkyně Kamila Štěpánková.

V kamizole na workshop

Pavel Křížek, známý jihočeský ochranář, se rozhodně velkých ambicí nebojí. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil před deseti lety úspěšnou kampaní za záchranu dravců, kdy přiměl energetické giganty k masivní výměně hlav sloupů vysokého napětí za typy pro dravce bezpečnější. V roce 2004 rozjel podnik ještě ambicióznější — kampaň Právo na krajinu. Křížek chtěl využít unikátní příležitosti, kdy se kvůli přímé volbě prezidenta vážně hovořilo o otevření ústavy, a vnést do tohoto zásadního dokumentu klauzuli, která by zajišťovala právo na volně prostupnou krajinu — pro člověka i pro zvířata. Podařilo se mu najít silné téma, které sjednotilo ochránce, myslivce (kteří měli obavy, že ploty soukromníků zkomplikují pohyb zvěře), ale i turisty či rybáře. Vznikla koalice čítající úctyhodných 570 tisíc lidí. Tak masivní občanská iniciativa pro přírodu se zde nikdy předtím ani potom nezformovala. Ústava však nakonec otevřena nebyla a kampaň Právo na krajinu zůstala nezavršena. „My jsme si hned na začátku kampaně řekli, že se nebudeme bavit o kormoránech, o vydrách, o vlcích. Budeme se bavit o tom, že krajinu je potřeba chránit jako celek,“ vysvětluje Křížek a naznačuje přístup, do něhož i autor tohoto článku vkládá velké naděje. Odložit na chvíli spory a pokusit se vystavět nový vztah na společných tématech.

Jednou z oblastí, které se jeví pro spolupráci jako nejslibnější, je vzdělávání a osvěta. Mezi laickou veřejností — a bohužel ani mezi environmentalisty — se dosud příliš neví, že i myslivci se aktivně věnují environmentálnímu vzdělávání. Pracují s mládeží prostřednictvím kroužků, chodí přednášet do škol, pořádají tábory a soutěže pro děti, školí lektory. Martina Novotná z Kulturně propagační komise ČMMJ svou práci dělá očividně s nadšením. Na dotaz po spolupráci s nějakými zelenými neziskovkami však reaguje poněkud váhavě: „Vyměňujeme si určité materiály s Lipkou, ale o nějaké čilé komunikaci zatím nelze mluvit.“ Řada dotázaných z obou stran by se podobnému spojení nebránila. Iniciovat nějaké společné akce se však zatím zdráhají. „Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Vlastně trochu pochybuji, že by o to myslivci stáli,“ říká Jana Richterová, bývalá spolupracovnice Kosenky pracující též v envi-vzdělávání. Přitom přínos, jenž by toto spojení mohlo pro obě strany znamenat, je zřejmý: myslivci dokážou poskytnout konkrétní a hluboké znalosti zdejší přírody, environmentalisté zase propracovanou metodiku či rozsáhlou síť kontaktů. Že je tato cesta možná, ukazuje příklad ČSOP Rokycany, který aktivně spolupracuje s myslivci (nejen) na vzdělávání již od roku 1994. „Myslivost má mládeži hodně co nabídnout,“ je přesvědčen Pavel Moulis, hlava místních ochranářů, „ať už jde o pejsky, střelectví nebo třeba trubačství, které je poslední dobou na vzestupu.“ A dodává: „Důležité je vybudovat v dětech vztah k přírodě — a je úplně jedno, kdo to zrovna dělá. Jen aby to dělal dobře.“

Další nadějný směr spolupráce předjímá opět Pavel Křížek. Se svou organizací Ochrana fauny ČR uspořádal pro myslivce speciální workshop, jak dosáhnout na dotace týkající se mysliveckých aktivit. Podobné semináře hledající společná témata organizují i v Rokycanech; mluví se na nich o lecčems, od záchranných stanic až třeba po obnovu krajiny. Ukazuje se, že prostor pro sdílení léty nabytého know-how je velký, a to ještě zdaleka nedošlo na všechna témata. Například pomoc při práci s veřejností, v níž jsou zelení velmi obratní, by se myslivcům určitě hodila. „PR, jak se tomu dnes říká, má u nás na starost vlastně jen jediný člověk,“ přiznává Martina Novotná z ČMMJ. Na organizaci sdružující sto tisíc členů je to tedy opravdu málo. Myslivci na druhou stranu mohou environmentalistům nabídnout praktické poznatky z terénu, například o migračních trasách a dalším chování zvířat. Ty lze využít třeba při vyjednávání o ÚSES (Územní systém ekologické stability), tvorbě hodnocení EIA nebo plánování přechodů pro zvěř přes dálnice.

Setkání u guláše

Jsme zpátky na Kosence, tradiční dřevěnicí se nese vůně čerstvě upečeného chleba a v rozhovoru s panem Janíkem se dostáváme k poslednímu tématu — spolupráci. „Ale jo, něco takového tu funguje. Dřív s námi někteří kosili luka a seno si pak brali pro zvěř. Místní myslivci nám taky pomáhají na Mikulášském jarmeku, vaří třeba zvěřinový guláš.“ Dotýkáme se tím asi nejpřehlíženější cesty, která by mohla vést ke sblížení obou táborů. Spojení sil pro povzbuzení lokálního kulturního a společenského života. Myslivci jsou mnohde na venkově (společně s hasiči) v podstatě jedinými iniciátory společenských akcí — ať už jde o plesy, přehlídky psů či třeba trubačská vystoupení. A oživení vesnice je důležité téma i pro environmentalisty, neboť dobré sousedské vztahy a náklonnost k místu, kde žijeme, se zdají být samotným základem ekologického chování. Jde jen o to nebát se, odhodit předsudky a pokusit se navázat přátelský kontakt. Ten by mohl prospět nejen oběma stranám, ale nakonec i životnímu prostředí. Obě strany po odeznění emocí nakonec dobrou vůli projevují. „Pokud komunikace bude, a konstruktivní, může být prospěšná pro obě strany,“ uznává valašskokloboucký myslivec Otakar Rosulek. „Bylo by to hezké,“ říká Jana Richterová. A jak začít? „Napálit velký demižon slivovice a sednút si k jednomu stolu. Po třetím půllitru už by sa domluvili,“ směje se Svatopluk Čech z MS Poteč.

Autor je absolventem humanitní environmentalistiky a zároveň pochází z myslivecké rodiny. Článek vychází z jeho diplomové práce Dva odstíny zelené: stereotypy mezi myslivci a environmentalisty.

Článek původně vyšel v Sedmé generaci (https://www.sedmagenerace.cz/dva-odstiny-zelene)