Časotvar upředený ze svého příběhu

14. 2. 2012 Tereza Náhlíková

Současná biologie, obdobně jako jiné obory, je poměrně jednolitou vědou, soudržným hlavním proudem vycházejícím z toho, co se „žádá“, tedy z toho, po čem je globální ekonomická poptávka. Výzkumně perspektivními obory jsou z tohoto důvodu hlavně molekulární biologie a genetika. V českých luzích a hájích se však stal zásluhou několika výjimečných vědeckých osobností zvláštní biologický zázrak. Na výše zmíněné Katedře filosofie a dějin biologie pražské Karlovy univerzity se pěstuje zkoumání, které vychází z myšlenek německé biologie a především švýcarského zoologa Adolfa Portmanna (1897—1982). V čem je tak neobvyklé a proč přitahuje takovou pozornost českých vědců?

Zkoumání života v jeho podstatě

Adolf Portmann se celý svůj život zabýval vzhledem živých organismů, jejich prožíváním vnějšího světa a projevováním se navenek. Vzhled živých organismů má podle Portmanna důležitý význam jako projev jejich niternosti. Jak sám píše, „[…] musíme mít stále na paměti, že organismus zde není k tomu, aby byla provozována látková výměna, nýbrž že látkovou výměnu provozuje, aby mohl jako zvláštní, individualizovaná forma života uspět, aby zde vůbec byl. […] Zvláštní útvar, který máme hic et nunc před sebou jako tadytu rostlinu, támhletoho živočicha, je jakožto celek něčím víc než systémem procesů, jimiž se udržuje při životě.“

Portmann tvrdil, že tvářnost živých organismů nám dává nahlédnout do hlubin jejich vnitřního života. Jeho učení také odráží nastavení našich smyslů, ukazuje svět naší bezprostřední zkušenosti s živou přírodou. Jde tedy o zkoumání života v jeho podstatě, zasahování života přímo u kořenů. Tento pohled obsahuje ožehavé filosofické úvahy, dotýkající se zásadních otázek našeho bytí. Takovéto nazírání je dnes dle řady biologů potřebné vnést do biologie zpět.

Jak to bylo, pohádko?

Málokdo si to uvědomuje, ale až do konce druhé světové války neexistovala biologie jako jeden navzájem propojený nadnárodní proud, jako je tomu dnes; naopak se dělila do několika větví dle komunikačního jazyka vědců. Po druhé světové válce toto rozdělení vymizelo a mnohost názorových proudů na živou přírodu byla nahrazena anglosaským vědeckým náhledem jakožto tím jediným a správným. Kdysi ovšem „bylo nebylo“ a existovala i německá biologie, zvláštní to odrůda biologického zkoumání, která se dívala na svět trochu jinak, než jak jsme na to dnes zvyklí z hodin biologie. Vznikla s Goethovým přírodovědným dílem v období romantismu v první polovině 19. století a pojímala živé tvory okolo nás jako celistvé a svébytné bytosti, které svůj pobyt na tomto světě subjektivně prožívají a vykládají, ke svému okolí projevují svébytný vztah, který je projevem toho, čím živý tvor ve svém nitru opravdu je. Dnes se tento zajímavý vědecký směr nazývá portmannismem, jelikož Portmann jej po druhé světové válce dovedl k dokonalosti jako poslední a nejkrásnější květ na usychajícím růžovém keři. Po Portmannově smrti unikátní nazírání živých organismů odumírá úplně. Tedy téměř.

Nové cesty české biologie

Německá biologie a Adolf Portmann se totiž dočkali poněkud překvapujícího znovuzrození v Čechách, jak lze dokumentovat slovy evolučního biologa Jana Zrzavého: „Portmannových zastánců není v dnešním světě mnoho (vygoogloval jsem necelých 17 tisíc webových stránek s jeho jménem, pro srovnání Richard Dawkins má skoro tři miliony, Charles Darwin šest milionů, Michael Jackson přes sto milionů, i Karel Gott 764 tisíc). Wikipedia obsahuje heslo ,Portmann‘ pouze v pěti jazycích (německy, francouzsky, anglicky, portugalsky — a česky), přičemž česká stránka je šestkrát delší než anglická. Navíc u nás vycházejí Portmannovy knihy a píšou se portmannovské diplomky. Je zjevné, že s Portmannem se v Česku stalo něco podivného.“

Kromě Stanislava Komárka a Zdeňka Neubauera se o vznik a trvání malého ostrůvku portmannovské biologie v Česku zasloužili autoři jako Karel Kleisner, Michal Schmoranz, Filip Jaroš, Anton Markoš, Marco Stella, Karel Stibral a řada dalších, které nelze pevně zaškatulkovat pod pojem biologové.

Funkce živých tvorů?

V čem je dnešní česká portmannistická biologie zajímavá? Portmannisté mohou vědu obohatit především o tolik potřebnou sebereflexi. Z jejich úst můžeme slyšet nesouhlas se systémem současné vědy, s omezeným způsobem nazírání na živé organismy či neschopností uvědomit si limity vlastního pohledu na věc a charakteru vlastního zkoumání. Jak říká Karel Kleisner: „Tu nejzákladnější zkušenost, jakou můžeme s živými organismy učinit, je zkušenost jejich vzhledu, ovšem se zaměřením současné vědy do nitra buněk a organismů se o tuto zkušenost připravujeme.“ Dle jiného biologa Jiřího Sádla by se do biologie měla vrátit poezie živé přírody a fantazie tvůrčí vědecké osobnosti. Problémem české vědy je, že se ptá po funkci živých tvorů, což ji nevede ke správným odpovědím. Měla by se totiž ptát po smyslu. Stanislav Komárek zase prohlašuje: „My máme dopředu představu o tom, jak má vypadat výzkum, náboženství nebo ekonomika. To, co se od toho, byť i jen trochu odchyluje, nám připadá, že tím pak není. Domníváme-li se, že pestrost je v přírodě ctností, že dejme tomu tropický prales je lepší než plantáž manioku, tak i v náhledech na živou přírodu je dobré pestrost podporovat.“

Biologie by se tedy podle portmannistů měla konečně vymanit z vlivu zákonů mechaniky, fyziky a chemie, kteréžto obory ji silně ovlivňují jako vzorové příklady tvrdé a jednoznačné vědy, k níž se chce biologie připodobnit. Takto chápaná biologie (jako tvrdá věda) ovšem umrtvuje vše živé, o které přece v biologii jde. Základ vší špatnosti tohoto pojímání přírody portmannisté nacházejí v různých zdrojích: karteziánském obratu, novověké filosofii či nástupu průmyslové revoluce a příchodu kapitalismu. Na čem se ale všichni shodují, je fakt, že vědu je třeba přehodnotit, uvědomit si, že s rostoucími poznatky roste také naše schopnost manipulace se světem, a tedy i naše zodpovědnost za to, jak s nimi naložíme. O této stále narůstající potřebě revize našeho uchopování světa vědou svědčí i častější problémy s životním prostředím, které jsou důsledkem ztráty přirozeného vztahu ke světu.

Jako by žhnula zevnitř…

Právě portmannismus a jeho znovuobnovení v biologii by tak mohl pomoci ochraně přírody. Pokud bychom jako biologové a ochránci přírody převzali za základní hledisko Portmannovu teorii, že živé organismy jsou hodnotou samy o sobě, mohli bychom nalézt mnohem lepší ukotvení, než jaké poskytuje dnes rozšířené pojímání ochrany přírody jakožto genetické zásobárny, která nám jednou může být k užitku. Přehodnocení přístupů v biologii by bylo velmi inspirativní i ve výuce biologie, neboť zužující popisy života jakožto zápasu sobeckých genů páchají ve školství nejvíce škody. Přistupovat k živým tvorům tak, jak se nám dávají, a pojímat jejich vzhled jako základní rovinu, z níž by každé zkoumání mělo vycházet, by mohlo být inspirativní pro všechny biology, učitele biologie i ochránce přírody.

Zoologické popisy živých tvorů by pak třeba vypadaly jako tento z pera německého biologa a jednoho z mála dosud publikujících žáků Adolfa Portmanna Andrease Suchantkeho: „Kdo se setkal s velkým morfem (druh velkého tropického motýla — pozn. aut.) na stezce v pralese nebo při putování podél potoka lemovaného stromovými kapradinami, patrně na tento zážitek nikdy nezapomene. Když se motýl při letu dostane do stínu, jako by se do něj zanořil, v okamžení zmizí. Když jej pak opět zasáhnou sluneční paprsky, vyskočí modrá barva s intenzitou, která má až oslepující účinek. Je to barva s velkou dynamikou, která prokmitává ve světle sem a tam a která se nezdá být ,nasvícena‘ zvnějšku, naopak jako by žhnula zevnitř.“

Autorka vystudovala biologii a humanitní environmentalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Článek vychází z její diplomové práce Alternativní směry v české biologii — žáci Adolfa Portmanna.

Text původně vyšel v Sedmé generaci (www.sedmagenerace.cz/casotvar-upredeny-ze-sveho-pribehu)