Družstevní elektrárny — realistická chiméra

Když jsem se zeptala známé, co by si představila pod energetickým družstevnictvím, odpověděla: „Nevím. Nějaký komunistický úlet, jako s tím pěstováním citronů v Rusku?“ Pravda je, že citron se dá za pomoci dvou elektrod z různých kovů přeměnit v článek produkující elektrickou energii. Tím se ale asociace vyčerpává a odkrývá, jak moc jsme zapomněli z hospodářských dějin Československa a jak málo tušíme o tom, jaký podíl družstva na energetice mají. V české paměti je družstevnictví těsně spjato s jednotnými zemědělskými družstvy a neefektivním hospodařením. Avšak družstva, která u nás vnímáme jako přežitky socialismu, zásobují elektřinou a teplem přibližně 42 milionů obyvatel kolébky kapitalismu, USA. V západní Evropě je najdeme zcela běžně — mají mimo jiné značný podíl na dánské a německé energetické transformaci k obnovitelným zdrojům a hojně se rozšířila například v Británii, Španělsku nebo Belgii.

Co družstva jsou, proč se vůbec vyvinula a jak fungují? A proč by nás dnes měla zajímat družstva energetická, když do radiátorů a rozvodů elektřiny přicházejí tak jako tak pravidelné dávky tepla a proudu od soukromých společností? Výhody energetických družstev by se daly stručně shrnout asi takto: energetické družstvo je, zjednodušeně řečeno, spotřebiteli vedená a kontrolovaná elektrárna. Může pro svou komunitu představovat, a stále častěji doopravdy představuje, výnosný byznys a podílí se na rozšiřování obnovitelných zdrojů energie.

Z družstevního dávnověku

Obecně bychom mohli říct, že energetická družstva jsou autonomní sdružení fyzických nebo právnických osob, vytvořená za účelem produkce anebo distribuce elektrického proudu nebo tepla. Členové společně investují podíl potřebný ke koupi a instalaci zařízení na výrobu anebo vedení elektrické energie či tepla. Činí tak pro své potřeby anebo prodávají elektřinu do sítě.

Tato svébytná podoba družstevního hnutí se vyvinula v Evropě a rozvíjela se ve třech fázích: přibližně od počátku 20. století se prostřednictvím družstev postupně elektrifikovaly venkovské oblasti a elektřina začala pomáhat při práci v zemědělství. Družstevní formu elektrifikace tehdy široce využilo Československo, Dánsko a Spojené státy americké. Proto také v současnosti existuje na území Spojených států 840 distribučních a 65 výrobních elektrických družstev, která slouží 42 milionům obyvatel ve 47 státech. Družstva zastřešuje Národní asociace venkovských elektrických družstev (National Rural Electric Cooperative Association) založená v roce 1942. Členy NRECA jsou také družstva z Austrálie, Bolívie, Chile, Kostariky, Mikronésie a Filipín. Americká družstva vlastní především elektrárny uhelné. Podobně jako v Evropě ale i ve Spojených státech roste nová generace energetických družstev využívajících výhradně obnovitelné zdroje energie.

V 60. letech 20. století se družstevní model začal využívat v projektech elektrifikace v rozvojových zemích. I zde se na rozšiřování energetického družstevnictví soustřeďuje americká NRECA. I když ve svých materiálech líčí projekty jako úspěšné, je na místě být v tomto ohledu kritický. Družstevní úsilí v rozvojových zemích přineslo přinejlepším smíšené výsledky — povídání o nich by ale vydalo na vlastní článek.

zdroj: REScoop.eu

Přibližně od 80. let 20. století se družstevní forma vlastnictví a financování začala uplatňovat v nové generaci družstev, ve kterých lidé investovali do zařízení na výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů.Moderní dánská větrná družstva hrála dokonce významnou roli při proměně vládní energetické politiky, která se stala více decentralizovanou a začala ve velké míře využívat k výrobě elektřiny větrnou energii (viz článek Karla Polaneckého Dánové mají, co chtějí v 7.G 1/2015).

Kdo platí, ten rozhoduje

Družstva fungují v různých zemích různě, všechna však mají za úkol sloužit potřebám svých členů, kteří je vlastní a kontrolují na principu jeden člen, jeden hlas. Zákazník je tedy zároveň i vlastníkem, a naopak. Členství v autentickém družstvu by nemělo být považováno za prostředek, jak dosáhnout maximálního výnosu z investice do družstva, ale jak naplnit nějakou potřebu. Proto se také tak často družstevní formou elektrifikoval zrovna venkov. Především v USA kvůli velkým vzdálenostem a malé hustotě zalidnění nepředstavovala elektrifikace pro soukromé investory lukrativní příležitost. Místní si proto museli pomoci sami. Protože prvořadým cílem není finanční zisk, členové družstva se mohou rozhodnout využít část společného zisku k jiným účelům, například na další rozvoj družstva, pro potřeby místní komunity, na vzdělávání a podobně.

Samozřejmě se tu však setkáme se silnou tendencí ke kapitalizaci majetku, k potlačení členského principu anebo k obojímu — družstva se vychylují příliš hluboko do tržního sektoru a mají sklon ke změně právní formy. Motivuje je k tomu hlavně vyhlídka na dobrou investici. Například německá a švédská energetická družstva patří mezi ta komerčnější. Švédská Vindkonsumföreningardokonce prodávají elektrický proud elektrárenským podnikům, nikoliv členům.

Tady všude se vyskytují družstva pro obnovitelné zdroje energie, takzvané REScoops, kterých je v EU více než 2400. Zdroj: REScoops.eu.

Ať už se však energetická družstva chovají jako prototypy sociálních podniků usilujících vedle zisku o to prospět svému okolí, nebo jsou čistě investičním prostředkem, spojuje je fakt, že vytvářená pozitiva rozdělují mezi větší množství podílníků. Těm dávají zároveň nesrovnatelně větší pravomoc rozhodovat o tom, jak družstvo naloží s případnými negativy, než má akcionář velkých centralizovaných korporací, nebo dokonce pouhý odběratel energie.

Hypotetický příklad za všechny: řekněme, že zákazníci odebírající elektřinu nebo teplo pocházející z povrchových uhelných dolů v severních Čechách by se rozhodli, že už nechtějí podporovat drancování už tak zdevastovaného regionu. V současném systému by mohli přesvědčovat své dodavatele, aby ukončili těžbu a přešli na obnovitelné zdroje energie, nebo si najít jiného dodavatele s šetrnějšími zdroji. Výsledek by ovšem závisel na vůli majitelů. Pokud by je ovšem zásobovalo družstvo, stačilo by si změnu odhlasovat v rámci družstva. Zní to jako utopie? Vůbec ne. V Kalifornii působí veřejně vlastněná a spotřebiteli řízenáenergetická společnost Sacramento Municipal Utility District (SMUD). V roce 1989 si spotřebitelé odhlasovali odstavení jaderné elektrárny spuštěné v roce 1976. Co je ještě zajímavější, SMUD se soustředila na obnovitelné zdroje, úspory energie a komplexní služby svým zákazníkům. SMUD dokázala zapojit místní komunitu do řešení problémů a dodnes je považována za lídra ve využívání obnovitelných zdrojů energie.

V době, kdy se stále častěji mluví o tom, že privatizace veřejných služeb selhala (viz předchozí autorčin článek Power to the People, 7.G 4/2015) a celá řada subjektů hledá alternativy k plýtvavé, ekologicky a sociálně škodlivé a ekonomicky stále více pokulhávající fosilní energetice, mohou družstva inspirovat. Dobrou zprávou je, že tentokrát nemusíme chodit daleko. Stačí se vrátit do doby před tím, než československé družstevní hnutí utonulo v nucené kolektivizaci zemědělství.

Československé družstevní elektrárny

Prvorepublikové Československo se mohlo pyšnit titulem jedné z družstevně nejrozvinutějších zemí světa. Družstva zajišťovala nejrůznější služby a výrobu zboží od produkce potravin až po kulturní požitky. Málokdo ale ví, že družstevní historii má za sebou také řada českých elektráren. V roce 1930 čítala československá elektrárenská družstva 111 467 členů nebo zákazníků a o osmnáct let později fungovalo v Československu 2127 elektrárenských družstev.

Družstevní podniky v Dražicích nad Jizerou byly v době svého rozkvětu proslulé po celé Evropě a byly vyhledávaným místem zahraničních návštěv, které se zde jezdily inspirovat. Zdroj: www.pohlednice.sbiram.cz.

Elektrárenská družstva se postarala o elektrifikaci venkova, tehdy se říkalo elektrisaci. Týkalo se to převážně vesnic v Čechách. Na přelomu 19. a 20. století se začalo mluvit o potřebě modernizovat zemědělskou praxi, jak jinak než pomocí elektřiny. Elektrifikace českého venkova měla zemědělcům poskytnout za přibližně stejných podmínek a cen elektřinu k pohonu zemědělských strojů a k osvětlování.

Naše (pra)babičky a (pra)dědečkové vytvořili hned několik modelů družstev. Takzvané výrobní družstvo produkovalo elektrický proud ve vlastních elektrárnách a zásobovalo jím své členy. Pomocné družstvo zajistilo investiční prostředky na vybudování místních elektrických sítí. Třetí typ odkupoval elektrický proud a rozváděl jej mezi své členy prostřednictvím vlastní sítě elektrických kabelů. To byla takzvaná družstva samostatná nákupní a prodejní. Družstva prodávala elektřinu za velkoobchodní ceny a měla možnost získat od dodavatele prémii, pokud odebírala elektrický proud nad jistou hranici. V souladu s družstevními principy se prémie rozdělily členům ve formě dividend, nebo se využívaly k rozvoji obce, ve které družstvo působilo.

zdroj: 1010uk

Příkladem vývoje může být elektrárna ve Věkoších u Hradce Králové, která zásobovala sedmnáct okolních obcí. Z těchto „místních družstev pro konsum elektrické energie“ a vodní elektrárny města Hradce Králové vznikl v roce 1911 Východočeský elektrárenský svaz. V roce 1925 splynul s Východočeskou elektrárnou v Poříčí ve Východočeskou elektrárnu, akciovou společnost. Podobnou družstevní minulost má řada českých elektráren.

Příběh bez happy endu

Pozoruhodný úkaz mezi československými družstvy představovalo družstvo v Dražicích nad Jizerou, malé obci u Mladé Boleslavi. Ve své době byl tento jedinečný podnik známý po celé Evropě. Vlastnil osm elektráren a zásoboval elektrickým proudem 29 měst a 460 vesnic. Podnik vznikl v roce 1900, kdy malé dražické družstvo koupilo na Jizeře mlýn s pekárnou a přilehlým hospodářstvím. Místní se tak chtěli vymanit ze závislosti na spekulujících obchodnících s obilím. Dražice další elektrárny jednak vlastnily (ve Vinci, Nových Benátkách, Rožatově, Haškově, Bakově a Hněvosicích), jednak si je pronajímaly (v Káčově, Krnsku a Brandýse nad Labem). V roce 1927 bylo k dražické síti připojeno téměř dvacet tisíc spotřebitelů elektrické energie. Elektrifikace obcí se přitom prováděla výhradně družstevní formou. Spotřebitelé se stali členy družstva, a tím i jeho spolumajiteli a spolurozhodovateli. Aby se využil přebytek elektrického proudu, založili Dražičané v roce 1920 továrnu Elektroprůmysl řetězů a strojů. Přičleněná strojírna se zabývala výrobou železných stožárů pro primární vedení a opravou hospodářských strojů a nářadí. Vedle těchto prosperujících odvětví nezapomínala správa družstevních podniků na rozvoj obce: vybavila shromažďovací sál (přednáškovou síň, kde se konala divadelní představení, přednášky a různé debaty) a pomáhala s restaurací dražického kostela. Mimo jiné vybudovala také Výzkumný ústav pro využití elektřiny v zemědělství. Po nuceném odprodeji rozvodných sítí a následném znárodnění značné části majetku se družstvo v roce 1952 přeorientovalo na výrobky a služby pro domácnost a sport. Po roce 1989 se pak rozdělilo na samostatné obchodní firmy.

zdroj: 1010uk

Podobný vývoj čekal i další družstevní podniky. Řada malých elektráren vznikla rozhodnutím využívat vodních mlýnů nejen k mletí obilí, ale i k výrobě elektřiny. Družstva se dále vyvíjela z původních malých elektráren zásobujících jednu nebo několik málo obcí k větším jednotkám. Postupně se sdružila do elektrárenských svazů a společností (akciových společností nebo společností s ručením omezeným), které se za účelem systematické elektrifikace podle prvního energetického zákona z roku 1919 měnily na takzvané elektrárenské podniky všeužitečné. Elektrárenská družstva prosperovala až do vypuknutí druhé světové války. V roce 1948 byla znárodněna, čímž jejich historie končí.

Za zmínku stojí, že velmi podobnou tradici má za sebou energetické družstevnictví v Dánsku. Na rozdíl od Dánska, kde družstva (větrné gildy) zásadním způsobem přispěla k rozvoji využívání obnovitelných zdrojů energie, však česká tradice družstevní produkce a distribuce elektrické energie téměř úplně zanikla.

Prostě to nejde?

Česko se vyznačuje jedním typickým fenoménem: „nejde to“. Věci, aktivity a procesy, které jinde zvládli, tady velmi často selhávají, protože „to prostě nejde“. Energetika není výjimkou. Zdá se, že u nás nesvítí slunce, neteče voda a nefouká vítr. Myslet na decentralizaci a rozrůznění zdrojů energetického zásobování znamená hřešit proti bezpečnosti. Nedej bože navrhovat úspory. V takových chvílích je dobré si vzpomenout, že decentralizaci a obnovitelné zdroje jsme tu už jednou měli, a vyznačovaly se nadmíru dobrými výsledky. Připomeňme si: v roce 1948 fungovalo v Československu 2127 elektrárenských družstev. Pokud jde o zdroje, které elektrárny využívaly, často šlo o energii vodních toků. V diskusích kolem prvního českého energetického zákona z roku 1919 se objevoval názor, že jím zřízené elektrárenské podniky měly především využívat vodní sílu. Již tehdy odborníci upozorňovali, že uhelné doly nejsou nevyčerpatelné.

Podniky, které by mohly spadat do kategorie energetické družstvo, u nás působí i v současnosti. Jedná se především o desítky zemědělských družstev, která energeticky zpracovávají biomasu. Zdejší farmáři sice formálně podnikají družstevně, principy družstevního hnutí ale neznají a nedodržují. České zemědělské družstvo je představě sociálního podniku usilujícího o více než jen finančí zisk velmi vzdálené. Zajímavá jsou družstva bytová — i ta bychom vlastně mohli počítat mezi energetická družstva. Řada z nich hromadně nakupuje izolaci a plánovitě snižuje energetickou náročnost domů, v nichž jejich členové bydlí. Dalším logickým krokem by bylo, aby sníženou spotřebu energie zajišťovalo družstvo samo. Na střechu a plášť budovy lze umístit fotovoltaiku, s ohřevem vody mohou pomoci solární panely, ani větrná turbína ve vlastnictví družstva není nepředstavitelná.

Mohly by se v českém prostředí přece jen vytvořit spotřebiteli řízené elektrárenské společnosti, jako je kalifornský SMUD, nebo menší podniky jako dánská větrná družstva? A přispělo by to k přechodu na šetrnou energetiku? Odpověď závisí na mnoha faktorech. Karel Polanecký, energetický expert Hnutí DUHA, podotýká: „Lokální energetické projekty čelí v České republice dvěma velkým překážkám. Tou první je oslabená důvěra v družstva, druhou pak slabá podpora rozvoje obnovitelných zdrojů, kterou do značné míry způsobily čistě podnikatelské projekty na konci minulé dekády. K překonání překážek bude podle mého názoru třeba začít od projektů, ve kterých budou mít podíl jak firmy disponující prostředky a zkušenostmi, tak i občané obcí. Základním předpokladem jsou ovšem stabilní podmínky zajišťující konkurenceschopnost obnovitelných zdrojů. Belgické či dánské družstevní projekty by v současných českých podmínkách nemohly vzniknout.“ Jedno je ale jisté. Až vám budou zase říkat, že to nejde, prostě poznamenejte, že už to jednou šlo. Dražická elektrárenská družstva byla stejně úspěšná a proslulá jako svého času SMUD nebo dánské větrné gildy.

Autorka realizuje nejrozsáhlejší výzkum komunitně energetických projektů v České republice. Kontakt: petra.nemcova0@gmail.com. 

Originál článku je dostupný zde https://www.sedmagenerace.cz/druzstevni-elektrarny-realisticka-chimera/

Tento seriál byl podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz