Vlažné debaty o horké budoucnosti

Upřímně, už to byla trochu otrava. Jeden z mála způsobů, jak před čtyřmi lety během kodaňské konference uniknout informační masáži klimatickou změnou, bylo zmizet někam daleko mimo dosah signálu. Ovšem kdeže předpředpředloňské sněhy jsou. Letošní klimakonference ve Varšavě kolem nás prošla skoro po špičkách. „Před zahájením o ni novináři prakticky nejevili zájem. Určitě ne úměrný tomu, že jde o nejdůležitější akci o největší hrozbě na Zemi. Vypadalo to, že jsou unavení ze sledování jednání, co skoro nikam nevedou,“ popisuje svou zkušenost tiskový mluvčí Hnutí DUHA Jan Piňos.

Ladný vzlet a tvrdé přistání

Jestliže na začátku třetího milénia některému z ekologických témat rostla křídla, bylo to jednoznačně klima. Prvním pár letům sice v médiích ještě dominovala honba za Usámou bin Ládinem, ale po Oscary ověnčeném tažení klimadokumentu Nepříjemná pravda (premiéru měl v květnu 2006) nabral zájem žurnalistů i veřejnosti o „globální oteplování“ obrátky. Počet článků, které se mu věnovaly mezi lety 2003 až 2007, narostl takřka pětkrát. Čelní světoví politici se začali houfně fotit s tajícími ledovci za zády,a dokonce i George W. Bush zahřímal, že kolaps podnebí představuje vážnou hrozbu.

Evropská unie dokumentuje tehdejší náladu přehlednými daty. Průzkum Eurobarometr z podzimu 2007, zaměřený na ekologická témata, kladl mimo jiné otázku, jaká z nichdělají občanům unie největší starosti. Nejčastější odpovědí (konkrétně v 57 % případů) se stala právě klimatická změna. Za symbolickou korunu celého klimavzedmutí lze pak považovat Nobelovu cenu míru, udělenou tentýž rok režiséru zmíněného dokumentu Alu Gorovi a IPCC. Zdálo se, že ledy se hnuly nejen v Arktidě.

foto: Midoli Ashida

Následná finanční krize nechalav mnoha lidech probudit naději— jakkoliv už víme, že bláhovou—, že pád neoliberálních jistot otevře cestu ekologicky šetrné perestrojce globální ekonomiky. Jen málokdo tušil, že mnohem zásadnější „přestavby“ se naopak dočká právě klimatická agenda. Jakmile totiž přišlo na věc, každodenní ekonomické starosti shodily snahu o řešení relativně vzdálené a nehmatatelné hrozby ze stolu.

Zmíněné Eurobarometry přerod tehdejšího veřejného mínění docela přesně ilustrují. Ještě na jaře 2008 zařadil takřka každý třetí obyvatel EU mezi nejzávažnější problémy světa klimatickou hrozbu; na ekonomiku si vzpomněla pouhopouhá čtyři procenta dotázaných. O tři čtvrtě roku později už bylo vše jinak. Ekonomické starosti vylétly na 22 % a klima se přikrčilo na osmnáctce.

Pak už to šlo ráz na ráz. Spisovatel a environmentálně-politický aktivista George Monbiot se v listopadu roku 2009 podělil v britském deníku Guardian ozjištění, že šest z deseti nejprodávanějších knih v kategorii globální oteplovánívinternetovém obchodu Amazon tvoří díla popíračů. Klimaskeptická protiofenzíva se přitom netajila sebevědomím. Stačila jedna báchorka o globálním ochlazování a ve Spojených státech klesl počet lidí přesvědčených, že teplota během příštích desetiletí poroste, o čtvrtinu. K tomu všemu sehned v polovině listopadu rozhořela aféra s uniklými e-maily předních vědců, známá jako Climategate. Co na tom, že prokazatelně šlo jen o nafouklou bublinu. Skeptikové všeho druhu měli dveře do veřejného prostoru otevřeny dokořán.

Závěrečný direkt je notoricky znám: fiasko klimatické konference OSN, kterou v prosinci téhož roku hostila dánská metropole, snad ani nemohlo přinést větší frustrace. A od té doby už vlastně jenom sledujeme, jak se političtí vyjednavači každoročně snaží o restart. Dlužno dodat, že zatím neúspěšně. K číslům z let 2007 či 2008 už se následující průzkumy evropského veřejného mínění ani zdaleka nepřiblížily a i mediální pokrytí klimatických témat začalo stagnovat,anebo rovnou ustupovat.Podle propočtů organizace Dailyclimate.org klesl počet mediálních zmínek v anglosaských médiích z 32 000 v roce 2009 na takřka polovinu o tři roky později.

Obamovo nepříjemné mlčení

Když si na jaře 2009 Barack Obama — ano, ten samý Obama, který koncem téhož roku získal Nobelovu cenu míru, mimo jiné i za nadějné deklarace, že se konečně pustí do řešení klimatické změny — pozval do Bílého domu zástupce environmentálních organizací, všeobecně se čekalo, že smyslem schůzky bude především porada, jak dát pevnější obrysy proklimatickému programu, s nímž na podzim předchozího roku vyhrál volby. Realita však byla docela jiná. Prezidentův tým si spočítal, že děsivá ekonomická krize plus republikánský kongres v zádech plus řečnění o ještě děsivější klimatické změně rovná se politická sebevražda. Závěr schůzky tudíž vyzněl jasně: o změně klimatu do budoucna nejlíp ani muk. „Osobně jsem si z toho setkání odnesla naprosto jasný pokyn, abychom se soustředili na potenciál ekonomiky založené na čisté energii,spíš než na hrozbu klimatické změny,“ přiblížila médiím poselství schůzky Betsy Taylorová, která působí například v radě klimatické organizace 350.org. Zkrátka ekonomická krize jako výzva…

foto: Oxfam International

Obama si může gratulovat. Většina pozvaných ekologických organizací skutečně přistoupila na rétoriku všeobecně přínosné nízkouhlíkové budoucnosti, kde ekonomika a ochrana životního prostředí nestojí v protikladu, naopak zelené inovace vytvoří nová pracovních místa a pomohou nám z krize. Proměnu klimatického náhledu dobře vystihují dva příklady: zatímco Britové schválili na podzim 2008 Zákon o klimatické změně, klimatická legislativa v USA získala o necelý rok později název Zákon o čisté energii a bezpečnosti.

České přešlapování

Klimatické téma tedy ve světle politicko-ekonomických tlaků všeobecně opustilo svůj piedestal. VČesku jsme tento sešup pocítili ještě intenzivněji než jinde. Z průzkumů Eurobarometr vycházíme jako rekordní skeptici, kteří prožívají rozpor „buďto ekonomika, nebo klima“ nejdramatičtěji v celé EU. Postavíme-li si vedle sebe šetření z jara 2008 a zpočátkuroku 2009, skoro se z té proměny postojů točí hlava. Během tří čtvrtin roku se tuzemské zastoupení názoru, že nejdůležitější globální hrozbu představuje změna klimatu, propadlo na poslední místo v celé EU, konkrétně z 23 % na 8 % dotázaných. Zato ekonomika, tehdy ještě recesí relativně netknutá, vystřelila z pěti na 47 %, tedy do evropského čela, daleko před decimované Řecko či Irsko. Přidejme si k tomu Václava Klause na Hradě a modré exministry životního prostředí Tomáše Chalupu s Pavlem Drobilem v podhradí — a už se sotva můžete tvářit, že všechno půjde po starém.

Že se „obamovský“ přístup nevyhnul ani České republice, potvrzuje komentář programového ředitele Hnutí DUHA Vojtěcha Koteckého: „Asi není divu, že uprostřed ekonomické recese, kdy spousta lidí přišla o práci, stát škrtá důležité služby, rodiny mají potíže se splácením hypoték a rostou rozdíly mezi bohatými a chudými, se společnost načas méně stará o trable příštích desetiletí. Ale neříkal bych tomu defenzíva klimatického hnutí. Největší program ochrany klimatu v českých dějinách byla Zelená úsporám. A nic na tom nemění, že při debatách o ní se většinou hovořilo více o účtech za energii nebo o oživení ekonomiky než o skleníkových plynech.“ Kampaně směřující k ochraně klimatu vede i česká pobočka Greenpeace: proti prolomení limitů těžby uhlí v severních Čechách a proti těžbě ropy v Arktidě. „Ani v jednom případě není vliv na klima tou hlavní komunikační linkou, ale v argumentaci ho používáme,“ komentuje Klára Sutlovičová, která má obě kampaně na starost. Zřejmě jedinou nepokrytě klimatickou akcí je tak v současnosti každoroční hromadné zhasínání světel, globální happening Hodina Země, u nás koordinovaný Ekologickým institutem Veronica.

K vyřazení „klimatické změny“ z veřejné slovní zásoby podle Kláry Sutlovičové významně přispěla absence klimatologů, kteří by dokázali, uměli a hlavně chtěli české prostředí vytrvale kultivovat. Jan Labohý, který spolupracoval na několika zdejších i mezinárodních projektech na ochranu klimatu, ji doplňuje: „V České republice navíc chybí silná instituce, která by téma tlačila. Tradiční spojenec, ministerstvo životního prostředí, je dlouhodobě decimováno, a univerzity berou téma jako politické a vyhýbají se mu. Což je oproti zahraničí velký rozdíl.“

foto: Tom Bandfield

Za nevalným zájmem našinců o klimatickou změnu možná vězí ještě jedna podstatná příčina. Na rozdíl od řady jiných zemí zde nejsou její dopady (zatím) nijak dramatické. Nepropleskl nás žádný hurikán Sandy, který před rokem, v průběhu posledního týdne předvolební kampaně, prolomil dlouholeté klimatické mlčení Baracka Obamy. Ani se nám nestalo to, co obyvatelům bolívijského La Pazu. Osmnáct tisíc let starý ledovec Chacaltaya, na němž donedávna fungovala nejvýše položená sjezdovka světa, roztál tamním lidem doslova před očima. Aještějeden osobní zážitek: když Vojtěch Pelikán, spoluautor tohoto textu, vyzvídal během své několikaměsíční cesty po Jižní Americe, jak si stojí tamní mínění o klimatickézměně, nenarazil na žádného popírače. Naopak sklidil upřímný smích na konto názorů našeho tehdejšího prezidenta Klause.

Mluvit o nepříjemné pravdě

Jak si vysvětlit, že i když jste zřejmě největší známou — nota bene velmi zevrubně popsanou — hrozbou na Zemi, téměř všichni kolem vás našlapují po špičkách a silné, efektivní a celospolečenské hnutí proti vám vázne?

Ekopsycholožka Rosemary Randallová v jedné ze svých prací o prožívání klimatické změny píše, že většina lidí ji relativně snadno zpracuje intelektuálně — a klidně pak trousí informace o nejnovějších předpovědích IPCC mezi řečmi o své poslední zámořské dovolené. Čili přepočítávání růstu teplot a tání ledovců, analyzování dopadů živelných katastrof a podobně, to nám jde. Ovšem prožívat vědomí této drtivé reality naplno a do hloubky, přijmout její nevratnost a srovnat se s tím, že něco ztratíme, je už o dost složitější. Právě tento „ponor“ se však podle Randallové může stát východiskem k nápravě. Jak tedy klima odvyprávět, aby přesvědčilo a vtáhlo podstatnou část veřejnosti k hlubším prožitkům a větším než malým krůčkům à la vyměníme doma žárovky za úsporky? A zároveň lidi nevyděsit natolik, aby se rezignovaně nestáhli do svých soukromých životů, případně nepropadli sebezničujícímu chování nešťastníka, který už nic neřeší, protože to má za pár? Toť otázky zaměstnávající hlavy environmentálních aktivistů a jejich PR oddělení, vědeckých pracovníků na katedrách psychologie, ba dokonce i některých politiků.

K jedněm ze zajímavých výstupů takového promýšlení patří zpráva skupiny s názvem Climate Change Communication Advisory Group (Poradci pro komunikaci klimatické změny). Dočteme se v ní například, že o dopadech klimatické změny stejně jako o souvisejících výzvách máme mluvit otevřeně. James Arthur Baldwin, americký černošský spisovatel a bojovník za občanská práva, tento princip trefně glosoval už v roce 1962: „Ne všechno, čemu čelíme, můžeme změnit. Nic však nelze změnit, pokud tomu čelit nezačneme.“

Na druhou stranu je ale dobré vyhnout se umocňování strachu a pocitů viny. Strach nás totiž může paralyzovat, zbavit akceschopnosti. Pocit viny — jakožto nepříjemný stav — zase obvykle vyvolá popření problému nebo nějaký ze způsobů racionalizace typu „ono nevadí, že kouřím, protože chodím dvakrát týdně do fitka“. Vojtěch Kotecký v tomto smyslu říká: „Pokud mají ekologické organizace prosadit nižší emise skleníkových plynů, neměly by děsit, nýbrž inspirovat.“

foto: United Nations

Jan Labohý pak oceňuje svou stáž v britské organizaci ZeroCarbonBritain: „Pracují s konkrétními návrhy, nebojí se neotřelých řešení a nemají potřebu být politicky korektní — tedy automaticky počítat s růstem ekonomiky, spotřeby masa a letecké dopravy. Rovněž sympaticky vyvažují technologický optimismus a tradiční způsoby života a hospodaření. Inspirativní je také jejich tah na pozitivní vizi směřování společnosti.“

Slova, ve kterých může být síla

Climate Change Communication Advisory Group ve své zprávě dále připomíná: základní cíl klimatického hnutí, tedy žití s nízkou produkcí skleníkových plynů, není jen tragédie, ztráta komfortu a jistot, prostě apokalypsa. Má samozřejmě i řadu podstatných přínosů, například zdravější prostředí a možná i návrat k hlubším mezilidským vztahům.

Jaká slova a jaké argumenty nás tedy k lepším zítřkům ne/dovedou? Malé krůčky v osobním životě — zhasínat světla, mít správně nahuštěné pneumatiky, nevařit v konvici více vody, než je nutné — jsou prima, ale způsobí jen malou změnu. Proto nemá smysl přikládat jim větší než malou pozornost. Navíc my lidé prý ještě nejsme — navzdory vší popkulturní infantilizaci — tak naivní, abychom nepoznali, že tudy cesta k podstatnému přenastavení společenských, ekonomických a energetických struktur nevede.

Pozor si mají dávat „mluvčí“ klimatické změny také na bezhlavou propagaci zeleného spotřebitelství. Pravidelná dávka biojogurtu nás totiž může uchlácholit, že děláme, co můžeme, zatímco arktické ledovce budou tát dál.

Podstatné je také pracovat s motivem sounáležitosti. Na dopady klimatické změny není a nemusí být nikdo z nás sám. Cítíme-li, že se máme o koho opřít, že máme k dispozici nějakou záchytnou sociální síť, mnohem lépe přijímáme nová pravidla a adaptujeme se na ně. Hovoří se dokonce o udržitelném či nízkouhlíkovém občanství.

No a když není zbytí, nemá se klimatické hnutí podle Climate Change Communication Advisory Group zdráhat podpořit veřejnost v projevení nespokojenosti. Například je úplně na místě normalizovat projevy frustrace z vleklého a nikam nesměřujícího vyjednávání na klimatických konferencích či půdách parlamentů. (Což mimochodem mnoho občanských iniciativ ukázkově předvedlo protestním odchodem z listopadové klimakonference ve Varšavě.)

Názory na to, jak se vyrovnávat s vědomím ztráty našeho současného životního způsobu, často nacházejí inspiraci v práci s lidmi, kteří přišli o někoho blízkého nebo se sami vyrovnávají s blížící se smrtí. Podle těchto zkušeností je nezbytné o svém zármutku mluvit a sdílet jej; bolest nesmí být popřena. Odpovědí na takzvaný environmentální žal však nemají být injekce optimismu a „pozitivního myšlení“. Nepotřebujeme uchlácholit, potřebujeme si připustit, že jednou z možností — možná dokonce i pravděpodobnou — je prohra. Právě toto vědomí se přitom může, poněkud paradoxně, stát živnou půdou změny.

Power to the people

Ale zpět ke vzpomínané schůzce u Obamy. Účastnil se jí i jeden z nejznámějších klimatických aktivistů Bill McKibben (viz Autoportrét klimatického hnutí v 7.G 5/2013): „Říkal jsem ostatním, že dříve nebo později budeme o klimatické změně stejně muset mluvit. Jestliže chceme, aby lidé učinili velké změny, musíme vysvětlit, proč jsou potřeba a proč jde o tak závažný problém.“

McKibben se o takovéto vysvětlování snaží od roku 2008, kdy stanul u zrodu organizace 350.org. Cílem velkorysého projektu je vytvořit globální klimatickou síť, a docela se to daří: v současnosti je do ní zapojeno přes 300 organizací po celém světě (viz Jak pohnout planetou v 7.G 4/2013).

Klimatické „grassroots“ (tedy doslova „rostoucí od kořínků“) hnutí nabralo poněkud paradoxně na elánu díky neúspěšné kodaňské konferenci. Desítky tisíc aktivistů z celého světa, které se na ni sjely, prošly společnou deziluzí. Na jejím základě dospěla poměrně významná část z nich k názoru, že co si neuděláme sami, to za nás rozhodně politici nedoženou. Vyhodnotili, že větší smysl než lobbing má za současných podmínek občanský tlak a přímé kolektivní akce. Sílící protestní hnutí pak načerpalo inspiraci z arabského jara anebo z hnutí Occupy.

S tím, že se klimatické hnutí ocitlo v defenzivě, McKibben nesouhlasí. Alespoň tedy v USA ne: „Ve skutečnosti nebylo nikdy silnější. V posledních pár letech zablokovalo stavbu desítek uhelných elektráren, bojovalo s ropným průmyslem v případu rozšíření ropovodu Keystone XL a přesvědčilo celou řadu amerických institucí, aby stáhly své investice do fosilních akcií.“ Na nezájem lidí si charismatický americký aktivista opravdu nemůže stěžovat: letos v únoru proběhla největší klimatická demonstrace v amerických dějinách, téměř padesátitisícové shromáždění ve Washingtonu nazvané Forward on Climate (Kupředu s klimatem).

foto: Stefan Gara

McKibben není jediný, kdo si myslí, že si s klimatickou změnou musíme poradit odvážnějším způsobem než jen pomocí ekonomických nástrojů (viz například rozhovor s Naomi Kleinovou v tomto čísle). Jeho zkušenost přitom dokládá, že převaha starostí o ekonomiku nad starostmi o klima se sice může týkat politiků anebo médií, ne však nutně i jednotlivců. Lidé nejsou zdaleka jen a jen sobci, které nezadržitelně láká vlastní prospěch. Naopak jsou vstřícní ke značným ústupkům, pokud v nich vidí smysl.

U nás zatím žádné patrné klimatické grassroots hnutí nemáme. Jak podotýká Jan Labohý, není se moc čemu divit: „V Česku máme to specifikum, kdy se za radikální označuje už to, že si stoupneme na náměstí s transparentem.“ Nabízí se úvaha, zda náhodou ke společenskému vzedmutí nepotřebujeme pořádný políček, například v podobě prolomení těžebních limitů v severních Čechách. Aneb jestliže nám nestačí povodně, měly by snad z nebe příště začít padat žáby? A dokázaly by nás, žáby spokojeně ohřívané k bodu varu, vůbec ještě vytrhnout z letargie?

Autoři jsou absolventy na Katedře environmentálních studií, FSS MU. Originál článku je dostupný zde: https://www.sedmagenerace.cz/vlazne-debaty-o-horke-budoucnosti/