Věda, kosmologie a naše budoucnost

Devon mi připomíná krajinu kolem Hobitína, samotná Schumacher College pak prastarý elfí palác. Pohádka může začít. Vlastně ne pohádka, ale příběh. „Vesmír dávno přestal být považován za místo (prostor), vesmír je pohybem, stal se příběhem.“ Vyprávět nám ho přijel americký matematik a kosmolog Brian Swimme, zakladatel Centra pro příběh univerza (The Center for the Story of the Universe). Autor několika knih a bodrý vědec, který se snaží nejnovější poznatky využít pro odpovědi na nejstarší a stále nejpalčivější otázky, kdo jsme a kam směřujeme. Poznatek první: zde se nikdo netváří, že vědu z těchto otázek nemáme zkoušet.

Uvnitř kosmocentrismu dřímá člověk

Následuje překvapení. Účastníci. Na kurz se sjela dvacítka lidí, mimořádně převažují Britové. Ovšem žádní studenti jako já, nýbrž, neurazte se, důchodci. Mých sedmadvacet se výrazně propadá pod věkový průměr. Nejvíce se mi blíží třicetiletý usměvavý Kolumbijec, který přijel absolvovat celý magisterský program holistické vědy, doma restauratér. Oduševnělá paní Delphine oslaví v průběhu sedmdesátiny. Hádali byste jí o deset méně. Není jediná, která tráví důchodová léta objevováním tajemství vesmíru, cítí hlubokou úctu k matce Zemi a niterně prožívá její ničení. Australanka Mary, vysloužilá učitelka, cestuje po světě a dovzdělává se. Dále tu máme umělce, inženýry, léčitele, doktorku, astroložku, manažery a spisovatele. Například Eric píše především pro děti a stává se hlavní hvězdou večerních sedánků. Gaiané každým coulem, živost Země je pro ně samozřejmostí. Neznám jejich každodenní chování, ale cítím jejich upřímné přesvědčení o nutnosti změny lidského myšlení a osobní duchovní hlad po uspokojivém vysvětlení místa člověka ve světě. Poznatek druhý: gaianství je tu normální, zkrátka forma občanství.

Brian naši identitu hned v první přednášce rozšiřuje: jsme nejen Gaiané, primárně jsme kosmologické bytosti. Podle něj byl celý vesmír nutný pro naši existenci. Vše, co se odehrálo, bylo nutné, abychom tu teď byli my, kteří jsme schopni si to uvědomit. Naše vědomí — zaklínadlo první. Jako by vesmír tušil, že my přijdeme na scénu. Pro někoho náhoda, pro někoho důvod žasnout. Právě údiv podle mnohých environmentálních hlásačů potřebujeme jako základ pro novou etiku. Naším úkolem je naučit se chránit posvátné podmínky, které umožňují další a další průniky tvořivosti. Kreativita — zaklínadlo druhé. Nejde jen o příhodné postavení Země v naší sluneční soustavě, jde o vše počínaje Velkým třeskem, všechny galaxie a hvězdy, ze kterých se například uvolnil uhlík. Tím vznikla možnost pro tvorbu nového systému — tvořivost (nebo evoluce, chcete-li) získala nový nástroj. Navíc tu zůstává velké tajemství (rozuměj důvod k pokoře). Devadesát šest procent vesmíru je označeno jako temná hmota a temná energie, o kterých nevíme zhola nic. Podobně (ne)známe i DNA: jen velmi malá část jsou podle nás „smysluplné“ geny, zbytek nečitelná skrumáž, jejíž smysl nám (zatím) uniká. Pokud ovšem věříme, že nějaký má. Poznatek třetí: hledají tu důvody pro prožitek zázračnosti a vztah úcty, nejen ke všemu živému, planetě jako celku, ale i celého vesmíru.

Brian nás zásobí astrofyzikálními detaily a pokračuje v argumentaci pro názor, že evoluce vyvrcholila v lidském vědomí a my bychom měli pěstovat uvědomělé vědomí (rozuměj zelené). Přivést sami sebe do nové éry života. Blíží se tím konceptům směřované evoluce a vzpomíná jednoho z jejich představitelů, teologa Teilharda de Chardina. „Proč tak silné přesvědčení, že se lidský druh tolik vymyká?“ ptám se v duchu. Vždyť třeba takové bakterie mohou být o dost chytřejší než my. Jsou tady o tři miliardy let déle, tak toho o světě mohou vědět mnohem více. Vytvářejí celosvětový bakteriální internet, skrze nějž dokážou velmi rychle komunikovat. A to není všechno. Podle odvážných teorií americké bioložky Lynn Margulisové mají i naše vědomí na svědomí právě bakterie. Poznatek čtvrtý: i uvnitř kosmocentrismu dřímá člověk.

Prožít energii každé hlávky květáku

Čas pro dopolední přednášku vypršel a my se z velké, příjemně prosvětlené místnosti přesouváme do jídelny. Tam už vařící skupinka poděkovala Gaie a čeká na nás s pestrým obědovým menu připraveným převážně z produktů místní lesozahrady. Vůní se nejsilněji ozývají čerstvě napečené housky, které je zvykem přikusovat napříč celým obědem. Na všech frontách slyším vzrušenou debatu k tématu. Vědomí, vědomí, vědomí. Odpoledne nás čeká ještě jedna přednáška. Denní program na College je ovšem pečlivě rozvržený tak, aby nás nepřetížil; nechybí ani zapojení účastníků do praktického chodu centra.

Ranní ptáčata mohou ještě před snídaní na společnou meditaci, po jídle pak už všichni (účastníci i zaměstnanci) na ranní kruh. Vedle organizačních záležitostí je na pořadu také četba, kterou si může připravit kdokoliv z účastníků. Povzneseni (většinou básní) se rozcházíme do práce: na zahradu, do kuchyně nebo do diskuse. Jedna skupina má na starost sklízení nádobí po jídle, jiná odpolední přípravu večeře. Některé činnosti se navzájem prolínají: třeba když nám šéfkuchař předvádí meditativní vaření. Nikam nespěchat a pokusit se prožít energii každé hlávky květáku. Těžko ovládám puzení k výkonu: hromadu zeleniny prostě rychle nakrájet, ale věčně diskutujícímu kolegovi to nedělá problém. Odpoledne nabízí prostor pro uzavřené sedánky vybrané skupiny či jednotlivců s přednášejícím, aby měli prostor i ti, kteří se neradi pouštějí do diskuse přede všemi. Nechybí dostatek volného času. Volím dlouhou vycházku, jógu v zahradě nebo podvečerní zkoumání knihovny. Ta je zhmotnělým snem mladého environmentalisty: tmavá, tajuplná, s velkým oknem do zahrady, krbem a policemi napěchovanými ekoklasikou i lehčím praktickým čtením, jak žít v souladu s Gaiou. Poznatek pátý: vždy je tu prostor pro sdílení (pocitů).

Večer, příjemně unavení vydatným sluncem, se opět scházíme v přednáškové místnosti. Tentokrát sedí Brian mezi posluchači a na jeho místě si chystá své představení Eric, spisovatel, hudebník a profesionální vypravěč. Má pro nás překvapení, nový mýtus o stvoření světa, založený na vědeckých poznatcích, avšak majestátně příběhový. Během okamžiku jsme pohlceni, v jazyce to natolik klokotá, že téměř slyšíme, jak se v nitrech hvězd právě zrodil uhlík. Bravo. Cestujeme od dramatického počátku univerza po první známky života na Zemi.

Musí se to prožít

Po týdnu nás Brian opouští a výklad přebírá místní Stephan Harding (viz rozhovor v 7.G 1/2011), koordinátor magisterského programu. Jeho specialitou je teorie Gaia. Vzhůru zpátky na Z/zem. Jak nejlépe pochopit Gaiu? Tam, kde ji lze cítit více než jinde. A tak se vydáváme na výlet, ve skupině a přece každý sám kráčíme hlubokým údolím proti proudu divoké řeky. Stephan nás chvílemi zastavuje a seznamuje s geologií a historií těchto míst a pak už nás nechává sledovat Gain dech, jímž se nadzvedávají mechové polštáře ve vlhkém skoropralese. Míříme do míst, které připomínají doby, kdy ještě nežili lidé, jak poukazuje v básni o kapradinách Jakub Deml. Někteří z nás se pro hlubší zážitek na závěr vykoupou, nedbaje chladivě deštivého počasí. „Kolik vědců (rozuměj přírodovědců) bere teorii Gaia vážně?“ odvažuji se zeptat. „Tak pět až deset,“ odpovídá Stephan. Ne tisíc nebo procent, ale jednotlivců. Čím to, že nám myšlenka živé Země, propojenosti všeho živého a jeho schopnosti aktivně ovlivňovat své prostředí, připadá tak samozřejmá a pro vědeckou komunitu jde jen o obskurnost? V čem je problém? Poznatek šestý: musí se to prožít.

Další výměna lektorů, žezlo přebírá Ervin Laszlo, maďarský filozof vědy a systémový teoretik, původně klavírní virtuóz. Založil a předsedá Budapešťskému klubu, inspiroval se klubem Římským. Chce podnítit rozvoj celoplanetárního vědomí, „aby evoluce na této planetě nevedla do slepé uličky, nýbrž aby pokračovala v úchvatném dobrodružství lidského rodu tím, že vytvoří svět sounáležitosti a spolupráce“. Stařičkého Ervina doprovází kolegyně léčitelka, která nám předvádí své umění. Abychom rozuměli, musíme naslouchat opravdu pozorně. Ervin velmi palčivě pociťuje současný stav světa a věří, že pokud velmi rychle nezměníme podstatu našeho myšlení, vbrzku přešvihneme tak dlouho slibovaný bod zlomu a dojde ke kolapsu naší civilizace. Potřebnou změnu může podle něj urychlit právě vědomí, že „naše mysl je součástí našeho těla, v kontaktu s myslí ostatních a také s celou biosférou“.

Ervin se celý život zasazuje o šíření myšlenky udržitelnosti napříč oblastmi umění, vědy, náboženství a kultury; v českých envirokončinách téměř neznámý přístup. Spojení vědy a spirituality, které je tak typické pro Schumacher College, se u nás zkrátka nenosí. Poznatek sedmý: připadám si tu jako vrcholně racionální člověk. To se mi v českém prostředí stává málokdy, tam se naopak často stavím za právo být iracionální. Je české environmentální hnutí, byť postavené na emocích, opravdu tak výrazně racionální? Nebo prostě jen neexistuje tak velká společná podmnožina s duchovním základem? Nebo se špatně dívám?

Důvěřuj vesmíru

Pondělní večer patří Satishi Kumarovi, jednomu z duchovních otců College. Drobný Ind, u kterého vás nemůže nenapadnout podobnost s Gándhím. Na programu je jeho promluva, nic víc, ale také nic míň. Tentokrát se usazujeme do kruhu v knihovně, Satish pohodlně do křesla ke krbu. Místo ohně plápolá svíčka. „Jak žít v pohodě s všudypřítomnou nejistotou? Odpověď jednoduchá: Důvěřuj vesmíru. Postará se o nás. Jak žít? Brát elegantně jen tolik, kolik potřebuju, s láskou k přírodě, jejíž jsem součástí.“ Jak prosté.Ještě jeden malý příběh, který Satish přidává k dokreslení obsahu celého kurzu. Mistr žádá své žáky, aby mu přinesli semeno obrovského stromu bunyan. Je to obtížné, protože plody tohoto stromu obsahují velké množství nesmírně malých semínek. Když se jednomu žákovi podaří přinést jedno jediné, téměř okem neviditelné, učitel se ho ptá: „Co je v semínku?“ „Nic,“ odpoví žák. „V tom nic je celý strom bunyan.“ Všichni pokyvují, dojatí zázračností živého. Mé nitro se však bouří: „To je jen část příběhu. Nejde jen o DNA obsaženou v semeni, příliš zjednodušující představa. Jde také o živoucí prostředí, vhodné podmínky a vhodné sousedy, schopnost být jedinečný.“ Až doma zjišťuji, jaký druh skrývá záhadné slovo bunyan. Fíkovník, který je obzvláště silně zapletený do sítě života, roste na jiném stromu a jeho semena rozšiřují druhově specifičtí ptáci. Tato propojení mě naplňují silnějším pocitem zázračnosti.

Zasaženi duchovnem

Odjíždím. Obohacena, ale v jiném směru, než jsem čekala. Nepředstírané duchovno mě zasáhlo. Někdo se možná ušklíbne, já oceňuju odvahu být vizionářem, kterou v českých vodách trochu postrádám. Ale konkrétní odpovědi, jak dělat holistickou vědu, si neodvážím. Nevadí, mám na pátrání celý život.

Autorka je absolventkou oboru Humanitní environmentalistika na Katedře environmentálních studií FSS MU.

Originál textu je dostupný zde https://www.sedmagenerace.cz/veda-kosmologie-a-nase-budoucnost/