Lokalizace ekonomiky: pohádka, nebo nutnost?

„Já jsem spokojenej. Hlavně, že jsme se zbavili bolševika!“ povídá mi tuhle jeden známý, když jsem se zmínila, že žijeme v divné době. Vzpomněla jsem si na něj, když jsem četla v rozhovoru s americkým levicovým intelektuálem B. R. Barberem tato slova: „Snadno se smiřujete s vytvořením nové monopolistické, totalitní reality, protože je stále mnohem méně monopolistická a totalitní, než byl reálný socialismus. Proto bude pro vás daleko obtížnější než pro nás postřehnout, že možností volby uvnitř svobodného světa je stále méně.“

B. R. Barber, autor knihy Džihád proti McSvětu, uvádí znepokojivé údaje ze sféry kultury, médií, informací: Šest nadnárodních společností kontroluje víc než polovinu světového mediálního trhu. Také nakladatelství jsou skupována nadnárodními skupinami. Namísto původního zisku 10 až 15 % se od nich očekává třicet, padesát nebo sto procent. Přecházejí proto na líbivou a často úpadkovou beletrii, a pokud ne, jsou zavírána. Na slavné Broadway bylo letos pouhých pět premiér, o 195 méně než před patnácti lety. Zato se tu hrají několik sezón stále stejné muzikály typu Bídníků nebo Evity, podporované masivní reklamní kampaní zábavních koncernů. Stejné muzikály jako v Londýně, Tokiu či v Praze.

Diktátoři v pozadí

Barber hovoří o totalitním trhu a spotřebě, o velkých diktátorech v pozadí, kteří pro svůj zisk spolupracují na zjišťování a dotváření potřeb nejen na trhu konfekce, ale v celé ekonomice, kultuře, politice. Když se ho ale ptají na řešení situace, odpovídá, že řešení je v každém z nás. Neměli bychom podléhat diktátu konzumního materialismu, tzv. McSvěta, ale uspokojovat své autentické potřeby: potřebu tvořit, mít blízký vztah s druhým člověkem, potřebu duchovního prožitku. Pokud někdo hraje na kytaru, čte knihy, prochází se v parku, odmítá život v „kapitalisticky normalizované společnosti“, je součástí řešení.

Zatímco Barberova analýza je brilantní, připadá mi jeho návrh řešení podivně krotký. Je nekonzumní životní styl opravdu naší jedinou zbraní proti těžko uchopitelnému procesu, ať už jej nazýváme ekonomickou globalizací, McDonaldizací, či třeba coca-colonialismem, který pod heslem „konec světa je dobrý byznys“ přispívá k ekologické katastrofě a který, jak nejasně tušíme, zahrnuje stínové paralelní světy s koncentrací peněz a moci ve stále méně rukou?

Domnívám se, že nikoliv. Na pozitivní alternativy současného ekonomického samopohybu je ostatně zaměřen celý tento seriál. Dnes bych se chtěla vrátit k jednomu klíčovému pojmu, který se v diskusích o ekonomických alternativách objevuje znovu a znovu. Už jsem ho nakousla minule — je to ekonomická lokalizace.

„V ekonomii nabývá pojem lokální téhož významu, jaký má pojem bio v potravním průmyslu,“ poznamenávají autoři knížky Ghost town Britain, která pojednává o alarmujícím úbytku malých obchodů v Británii (viz SG 10/2003). Ale co je to vlastně ekonomická lokalizace?

Je reálná? A je vůbec žádoucí? Co když má nějaké nepříjemné vedlejší účinky?

Britský propagátor lokalizace Colin Hines ji chápe jako cílenou, morální, legislativní, ekonomickou podporu místně vlastněným podnikům, které využívají místní zdroje, zaměstnávají místní lidi a slouží především místním trhům. Podobně kapitál by měl být investován především místně. Co znamená v tomto kontextu místní? Definice není jednoznačná. Může jít o obec, region, zemi nebo několik zemí — podle toho, o jaké zboží či služby jde. U zemědělských produktů bude místní okruh podstatně menší než u výroby letadel, říká Hines. Definice lokálního bude záležet na dohodě. Podstatná je změna převládající ideologické optiky, která až dosud prosazovala „rovnou hrací plochu“ pro všechny „hráče na globálním hřišti“. Je ale rovná hrací plocha opravdu tak dobrý nápad, ptá se v nedávném polemickém článku na téma globalizace Skot John Pearce, když jste místní sportovní klub a máte soutěžit s profesionálními hráči?

Nejlínější varianta

Pojem lokalizace se rychle ujímá, protože se rýmuje s globalizací a má pozitivní nádech. Myšlenka podpory místních ekonomik je ale širší, hlubší a starší. Viděli jsme v minulých dílech, že Desai a Riddlestoneová pod pojmem bioregionální ekonomika myslí něco hodně podobného. Sám Hines vychází z myšlenkového podhoubí britské New Economics Foundation a jejích předchůdců, inspirovalo ho i jeho členství v prestižním Mezinárodním fóru o globalizaci (International Forum on Globalization), kde měl možnost diskuse se světovými kapacitami, jako jsou Jerry Mander, Vandana Shiva či Helena Norberg-Hodge. Volání po lokální ekonomice najdeme už začátkem 70. let také v bibli ekologických ekonomů Malé je milé. Její autor E. F. Schumacher zde varuje před závislostí na vzdálených zdrojích surovin, protože vede nejen ke konfliktům, násilí a válkám, ale i k psychologickým problémům: „Každé zmnožení potřeb zmnožuje naši závislost na vnějších silách, které ovlivnit nedokážeme, a tak zvyšuje naši existenciální úzkost.“

Motiv ekonomické nezávislosti je silný i v myšlení další mimořádné osobnosti, Nora Johana Galtunga. Tento laureát alternativní Nobelovy ceny, který zemřel letos ve věku 74 let, hovořil již před dvaceti lety o ekonomické soběstačnosti regionů, zemí a komunit. Používá těžko přeložitelný pojem self-reliance, který má dvojí význam: „spoléhání sám na sebe“ a „sebejistota“. Sám poznamenává, že sebejistota je předpokladem a zároveň důsledkem praktikování ekonomické soběstačnosti. V Galtungově stejně jako v Hinesově pojetí by se měly země, ale i regiony a menší oblasti snažit o výrobu toho, na co stačí samy. Teprve na to ostatní by měly hledat obchodní partnery:

„V určitém smyslu je obchod taková nejlínější varianta. Mám něco navíc, pošlu to do skladu, expeduji to, a pokud se dohodneme na ceně, dostanu za to něco, čeho má někdo jiný nadbytek. Je to tak prosté, že to hraničí s nezodpovědností — neptám se, jaké další dopady má naše dohoda na nás oba, na přírodu, na zbytek světa. Něco takového si těžko můžeme dlouhodobě dovolit.“ Když si něco region nedokáže vyrobit sám, pak teprve by měla nastat směna — nejlépe s někým, kdo je blízko, protože tak můžeme lépe docenit nezamýšlené důsledky (tzv. pozitivní a negativní externality), které naše akce způsobí. O co se ochuzujeme, když to nedokážeme vyrobit sami? Které dovednosti ztrácíme? Které suroviny a kde likvidujeme?

Ladácký jak i české jablko

Hines, Galtung a jiní zastánci přístupu, který budeme nazývat souhrnně lokalizace — všestranná podpora lokální výroby, spotřeby a investic —, nehovoří o zrušení mezinárodního obchodu. Jde jim jen o změnu pohledu, priorit, důrazu tak, aby místní ekonomiky měly zcela explicitně přednost.

Jaké jsou argumenty zastánců lokalizace? Bereme-li v úvahu výhody z hlediska přírody a trvalé udržitelnosti, lokalizace vede k menšímu měřítku a větší diverzitě podniků, což usnadňuje vzájemné napojení výrob a přechod k ekonomice uzavřených cyklů — vzniká tzv. bioregionální výhoda (viz SG 4/2004). Další důležitý aspekt vyzdvihuje Helena Norberg-Hodge v knize Dávné Budoucnosti: Malé měřítko a ekonomická diverzifikace umožňuje využít i zdroje, které by se jinak využít nevyplácelo. Může jít o mléko ladáckého jaka, který má sice menší dojivost než dovezená kráva, ale spásá pro krávu nedostupné vysokohorské pastviny, či o mošt z českých jablek, které by shnily pod stromem nebýt lokalizace, protože polské jsou levnější. Zmenšili jsme oka ekonomické sítě a přírodních zdrojů je najednou více… Třetí výhoda lokalizace z hlediska přírody, ale i lidského zdraví a globálního oteplování je evidentní — snížení dopravní vzdálenosti a v případě potravin i dalších energetických výdajů: nutnosti balení a dalšího zpracování, aby vydržely čerstvé.

Po ekonomické stránce asi nejlépe vystihl výhody lokalizace irský ekonom Richard Douthwaite. V knížce Short Circuit (Zkratky) upozorňuje na nestabilitu světového ekonomického systému a na rostoucí nezaměstnanost, způsobenou podle jeho názoru liberalizací ekonomiky (viz SG 2/1999). Konvenční rady, jak přinést prosperitu do regionu — prodávat na světových trzích to, co umíme nejlépe, a za to si pak koupit, co potřebujeme — dnes nefungují. Trhy jsou příliš nestabilní, poptávka a ceny kolísají, kromě toho na světovém trhu málokdo uspěje, a pokud ano, pak jen za cenu maximální efektivnosti, což v praxi často znamená propouštění zaměstnanců či jiné negativní externality. Světový systém navíc hrozí krachem. Je třeba usilovat o ekonomiku, která je stabilní — a taková může být jedině ekonomika lokální. Stejně jako Galtung propaguje i Douthwaite maximální soběstačnost v produkci toho, co potřebujeme nejvíc: potravin, oděvů, energie a — na rozdíl od Galtunga — v peněžním oběhu. Jde dál než autoři příručky o ucpávání otvorů v ekonomice (SG 5/2004) a navrhuje i systémy místních měn, které umožní alespoň částečnou nezávislost na měně centrální. Douthwaite ve své knížce zdokumentoval celou řadu již existujících projektů, které zapadají do jeho vize ekonomiky, kde by „chudí již nepotřebovali bohaté“, protože dnes, v době automatizace, „bohatí již nepotřebují chudé“.

Demokracie, odpovědnost a subsidiarita

Ekonomická lokalizace, tvrdí její zastánci, umožňuje navíc lidem podílet se na rozhodování, které má dopad na jejich život. Je podmínkou skutečné demokracie. A pak je tu otázka odpovědnosti: „Pokud rozhodnutí činí ti, kdož bezprostředně ponesou jeho následky — například rozhoduje-li obec o lesích ve svém okolí, na nichž závisí její schopnost hospodařit s vodou a předcházet záplavám —, pravděpodobně přisoudí vyšší prioritu dlouhodobému cíli, jímž je v tomto případě setrvalá dobrá kondice lesů, na nichž spočívá jejich živobytí a na něž budou odkázány i jejich děti. Úplně jiná situace vzniká, pokud se osud lesa ocitá v rukou cizí korporace, jejíž ředitelé žijí v tisíce kilometrů vzdálené zemi a navíc jsou zatíženi právně vymahatelným závazkem usilovat o co nejvyšší zisky svých akcionářů. Ti naopak nemusejí vůbec vědět o tom, že mají podíl v té či oné společnosti … natožpak, aby za to vše nesli odpovědnost,“ shrnuje tuto stránku věci zpráva Mezinárodního fóra o globalizaci Alternatives to Economic Globalization.

Fórum se také hlásí k myšlence subsidiarity, poprvé formulované v papežské encyklice Quadragesimo Anno z roku 1931. V církevním textu, který se vyjadřuje k řadě ekonomických otázek, Pius XI. napsal: „Stejně nesprávné jako brát jednotlivcům to, co by dokázali sami, vlastní pílí a iniciativou, a svěřovat to komunitě je nespravedlností a velkým zlem a porušením řádu i přisouzení vyššímu sdružení něco, co může vykonat nižší a podřízená organizace.“ Podle fóra o globalizaci je toto právo na sebeurčení místních komunit nejlépe naplňováno v podmínkách, kdy je region ekonomicky relativně nezávislý, s řadou menších, zpravidla místních vlastníků výrobních prostředků (půdy či jiného majetku).

O závodu ke dnu a smyslu života

Napadají vás další výhody ekonomické lokalizace? Místní výroba pro místní spotřebu — to může zahrnovat i to nejintimnější propojení lidí a krajiny, samozásobitelství, které my dnes ztrácíme, ale které je dosud samozřejmostí v mnoha částech světa. S místní zemědělskou produkcí souvisí řada tradic — u nás třeba dožínky, zabíjačka, setkávání a povídání při draní peří či sušení ovoce, speciální rytmické písně při kosení luk. Když BioRegional, organizace, o níž jsem psala v minulém čísle, obnovila na pozemcích v části jižního Londýna starou tradici pěstování levandule na výrobu voňavek, obnovila víc než produkci zboží. Starousedlíci dodali nejen řízky původních odrůd, ale také příběhy vážící se ke starým levandulovým časům. Všichni, včetně chovanců místní věznice, projevili zájem se na projektu podílet. Odehrálo se tu něco těžko hmatatelného — došlo k propojení lidí s místní přírodou, s minulostí i budoucností. Může lokalizace posílit i pocit smysluplnosti lidského života?

Snad ano. Podle Colina Hinese je ale nutný přechod na lokální ekonomiky především z jednoho prostého důvodu — jedině tak lze prý zamezit tzv. závodu ke dnu, kdy nadnárodní firmy přesunují výrobu tam, kde jim kynou levnější pracovní síly, nižší ekologické standardy, nižší daně. Dokud bude vládnout ideologie volného obchodu, domnívá se Hines, která cíleně působí proti lokalizaci, bude každá aktivita ohledně řešení palčivých problémů doby marná: „Všechny vlády … se sklánějí před tlakem firem, měnových spekulantů, bank a MMF na snížení daní, deregulaci, privatizaci veřejného sektoru, minimalizaci kontroly toků peněz a zboží.“ Tím se stávají stále více bezzubými — přicházejí o ekonomické i legislativní nástroje, které by mohly použít k ochraně a regeneraci svých místních ekonomik.

Paradoxy volného trhu

Příkladem mohou být ekologické daně. Sedmá generace 11/2003 rozebírá myšlenku ekologické daňové reformy, která se začíná drápkem uchycovat v některých evropských zemích. Hovoří se o zdanění „nedostatků“, jako jsou spotřeba fosilních paliv, skládkování či těžba surovin, a snížení zdanění „statků“, jako je lidská práce. Opatření má snížit spotřebu surovin a současně i nezaměstnanost. Ekologická daňová reforma je jeden ze slibných kamínků do mozaiky trvale udržitelné ekonomiky.

V praxi však naráží na bariéru volného pohybu zboží a kapitálu — ekonomické globalizace. V minulém díle jsem popisovala projekt organizace BioRegional, která se snaží o uzavřené cykly při výrobě a spotřebě papíru. Řada londýnských firem, škol a jiných institucí se díky ní naučila třídit starý papír a kupovat nový, recyklovaný. Ačkoliv projekt zvýšil informovanost lidí, recyklaci papíru, snížil dopravní náklady, a tím i nároky na fosilní paliva, autoři upozorňují na ekonomické bariéry, které zpomalují jeho širší uplatnění. Jednou z nich je paradoxně britský zárodek ekologické daňové reformy: Británie nedávno zdanila průmyslovou spotřebu energie ve snaze zpomalit globální oteplování. Britské firmy, vyrábějící papír, včetně papíru recyklovaného, měly náhle vyšší náklady, a byly nuceny, byť nepatrně, zvýšit ceny. Tím se snížila jejich konkurenceschopnost na světových trzích a rázem stoupl dovoz levnějšího, nerecyklovaného papíru z ciziny. Dražší britský recyklovaný papír se některé firmy zdráhají kupovat, stěžují si Desai a Riddlestoneová a upozorňují i na širší aspekty celého problému: „Papír ze zemí, kde tato daň neexistuje, může být vyráběn energeticky neefektivně, další energie se spotřebuje při jeho dovozu. Důsledkem zdanění britské energie z pohledu papírenského průmyslu je tedy zvýšená spotřeba energie a zvýšená ekologická stopa spotřeby papíru v Británii. To ukazuje, že takovéto daně budou mít smysl jen tehdy, pokud se zavedou v celém světě, anebo tehdy, pokud najdeme jiný způsob, jak ohodnotit energii, která je v dováženém výrobku implicitně obsažena.“

Právě s takovými případy počítá teze Colina Hinese, kterou shrnuje v hesle: „Chraňme lokální globálně.“ V jeho pojetí by země, ohrožená takovýmto „ekologickým dumpingem“, měla na vybranou z řady opatření jak dovoz omezit. Dotace, tarify a kvóty … vše, co současná neoklasická ekonomie odmítá a mezinárodní dohody postupně odbourávají. Je to nebezpečná utopie, nebo naopak jediné rozumné řešení? Colin Hines je kritizován i z vlastních řad radikálních odpůrců systému. K tématu ekonomické lokalizace se ještě vrátíme.

Autorka pracuje na Katedře environmentálních studií, Fakulty sociálních studií v Brně.

Dostupné online https://www.sedmagenerace.cz/lokalizace-ekonomiky-pohadka-nebo-nutnost/