Z ekonomického kapsáře - Města duchů v Británii
V říjnovém čísle vystřídá cyklus o ekologickém myšlení Meze seriál Z ekonomického kapsáře Nadi Johanisové. Autorka se věnuje alternativním ekonomikám, absolvovala několik kursů ekologické ekonomie v anglické Schumacher College, učí ekologickou výchovu na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a je dlouholetou spolupracovnicí Sedmé generace.
„Žiji v malé vesnici blízko Londýna na jižním břehu Temže v místech, kde se vlévá do Severního moře. Jmenuje se to tady Higham. Odjakživa se tu pěstovaly potraviny pro hlavní město. V devatenáctém století byla všude okolo pole plná chmele, ale v padesátých letech chmel přestal jít na odbyt, a tak se začalo s pěstováním ovoce, hlavně jablek, hrušek, třešní. Jezdily je sem sklízet skupiny zemědělských dělníků a také lidé z Londýna, vždycky si tu přivydělali pár liber. Ovoce se pak prodávalo v Londýně na trhu v Covent Garden.
Ale v posledních deseti letech se život v naší vesnici hodně změnil. Podobně jako jinde jsme tady mívali obchod se smíšeným zbožím a s poštovní přepážkou. Majitelé byli starší manželé, nikdy si moc nenahrabali, ale jakž takž je to uživilo. Dorazily je však supermarkety. Je to pár let, co supermarkety začaly prodávat vedle ostatního zboží také ještě noviny a časopisy. To znamenalo konec pro spoustu malých vesnických obchodů, nejen toho našeho. Když už lidé šli do supermarketu, koupili si tam i noviny. Navíc teď supermarkety mají otevřeno i v neděli, což dřív měly jen malé obchody. Takže ty už nemají vůbec žádnou šanci.
Před dvaceti lety jsme mívali v Highamu obchody tři, teď už nemáme ani jeden. Ale nemívali jsme tady jenom obchody. Taky sem léta jezdil jeden chlap s dodávkou, adaptovanou sanitkou. Byl to pojízdný řezník a na objednávku dodával maso do domu — hlavně starším lidem. Až jednoho dne zmizel. Místo na návsi, kde vždycky parkoval, zůstalo prázdné.
O pár měsíců později jsem si všiml, že na Frankově starém místě zase parkuje dodávka. Jenže tentokrát patřila supermarketu Tesco a přijela z Gillinghamu, to je odsud něco přes třicet kilometrů. Někdo si asi něco objednal. Symbolicky zaparkovala tam, kde stával náš starý místní řezník.
Domy a pozemky v Highamu patří Koleji Sv. Jana v Cambridgi. Skoro každý z nás jim platí nájem. Bob býval jedním z mála těch, kteří svůj dům vlastnili sami. Jeho rodina koupila od koleje už kdysi velmi dávno dům, kde bydlel. Jenže Bob teď bydlí v obytném přívěsu. Musel svůj dům prodat, protože ceny ovoce prudce klesly — do velké míry kvůli supermarketovým monopolům. Má hrozné dluhy. Vyjde mu teď levněji nechat ovoce shnít na stromě, než platit za to, aby mu je někdo sklízel.
Vzpomínám si, že jednou se Bob rozhodl přejít na jinou plodinu. Přišel za ním člověk z jednoho ze supermarketových řetězců a navrhl, aby pro ně pěstoval dýně. Ale zrovna, když je sklidil, si to v supermarketu rozmysleli. Ztratili zájem, protože poptávka po dýních byla mnohem nižší, než čekali. Tak Bobovi zůstal dvůr plný hnijící zeleniny. Farmáři nic nevydělají, a tak nikoho nezaměstnají. V levné ekonomice, založené na levných fosilních palivech, je levnější něco objednat přes internet ze vzdálenosti třiceti kilometrů, než koupit místně.
Tahle vesnice je jako oslabený organismus. Nedávno jsme se dozvěděli, že se uvažuje o stavbě obřího letiště, přímo tady na okraji Highamu. Všude se hned objevily cedule »Stop letišti«. Kampaň proti letišti nás svým způsobem spojila. Ale to mi připadá hodně smutné, protože už nemáme obchody, pošty, chybí různá sdružení trhačů ovoce a další … ta kampaň vůbec nemá tu sílu, jakou by byla mohla mít před nějakými dvaceti lety.“
Mizí obchody, hospody, pošty i banky
Vyprávění Jamese Marriota z Highamu je asi nejpůsobivější pasáž z publikace, která se jmenuje Ghost Town Britain a kterou loni vydala respektovaná britská instituce New Economics Foundation (NEF), zabývající se výzkumem a projekty v oblasti tzv. nové či alternativní ekonomie. Jako ghost towns — města duchů se v Americe označují pohraniční městečka, odkud všichni obyvatelé odešli, například po opadnutí zlaté horečky. V Evropě je zatím moc neznáme, podle této publikace však hrozí statut „ghost towns“ v jistém smyslu britským vesnicím, městům a městečkům, ale i částem Londýna, odkud velmi rychle mizí nejrůznější místní služby. Jde jak o malé, nezávislé obchody (smíšená zboží, potraviny, řeznictví, trafiky, železářství), tak o hospody, pošty a pobočky bank. Zpráva NEF na základě vlastního výzkumu i literatury dokládá, že mezi lety 1995 a 2000 přišla Británie zhruba o pětinu těchto místních služeb. Definitivně zavřelo krám 30 000 bankovních poboček, pošt, hostinců a obchodů s potravinami a smíšeným zbožím. Pokud bude tento trend pokračovat, do roku 2010 zmizí dalších asi 28 000 a celkový úbytek oproti roku 1995 by činil zhruba třetinu. V praxi by to znamenalo, že mnoho britských sídel do 3000 obyvatel v roce 2010 nebude mít vůbec žádný obchod, hospodu, poštu ani banku.
Komu to vadí?
No a co, ptají se autoři, vadí to vlastně někomu? Ukazuje se, že ano. Úbytek místních služeb vadí i těm, kteří část zboží nakupují v supermarketech. Působí tu tzv. posilující zpětná vazba, neboli začarovaný kruh. Jakmile si byť i jen část lidí začne kupovat byť i jen část zboží v supermarketech, poklesnou tržby v malých obchodech v centru města a některé skončí. To vede k ochuzení nabídky, což tlačí další spotřebitele do náruče supermarketů.
Autoři zprávy o britských městech duchů shrnují i další důvody, proč bychom měli úbytek místních služeb cítit jako značně znepokojivý. Je jich mnoho. Například dopad na chudé lidi v centrech měst a na venkově, kteří nemají možnost sednout do auta a zajet do supermarketu. Na venkově to v extrémním případě končí nuceným odchodem do města. Tam, kde mizí malé obchody, klesá místní sociální kontrola a přibývá trestných činů. Drobní výrobci a farmáři ztrácejí odbyt pro své zboží, v nejlepším případě se stanou závislí na monopolním odběrateli. To platí zvláště pro farmáře, jejichž závislost na supermarketech dosáhla takové míry, že rolnické sdružení National Farmers Union proti této závislosti v září 2002 zahájilo kampaň. Negativní dopad supermarketů na zaměstnanost začíná být dobře doložený — jedna z citovaných zpráv odhaduje, že se vstupem supermarketu do lokality a následným zavíráním malých obchodů lze očekávat čistou ztrátu zhruba 267 pracovních míst. Zavírání pošt a bankovních poboček, ale také rušení bankomatů má katastrofální dopad na lokální ekonomiku města nebo čtvrti — ukazuje se, že lidé nakupují tam, kde si vyzvednou své peníze. A ve výčtu vzájemně propojených záporných důsledků by se dalo pokračovat.
Není to náhodou nevyhnutelné?
Nejde o přírodní zákon, tvrdí autoři, úbytek místních služeb není nevyhnutelný. Lze mu čelit změnou pohledu politiků na to, co je vlastně „správné“ a „ekonomické“, změnou národní i mezinárodní legislativy a změnou ekonomických podnětů, jako jsou dotace a daně.
Jaké jsou vlastně příčiny úbytku služeb v Británii? U obchodů je na první pohled hlavní příčinou nástup supermarketů a hypermarketů. Ale proč je vlastně zboží v supermarketech levné a pestré tak, že naláká zákazníky? Skutečnost je taková, že supermarkety dokáží lépe než místní prodejci těžit z výhod dopravní infrastruktury, subvencované státem. A nejen Británie, ale celá Evropská unie plánuje v nejbližších letech další stovky a tisíce kilometrů nových dálnic. Dalším problémem je příliš levná fosilní energie. Fosilní paliva včetně pohonných hmot jsou různými přímými i nepřímými způsoby vládami silně subvencována. Znamená to, že se vyplatí doprava, zpracování, balení zboží zdaleka, které by se jinak vyplatit nemohlo. Téměř neuvěřitelné je, že paliva, používaná v mezinárodní letecké (ale i námořní) přepravě zboží, nejsou zdaněna vůbec. Řešením je tedy v tomto případě politika, která by začala se zvýhodňováním místní dopravy oproti dálkové a obnovitelné energie místo fosilní, upozorňují autoři. Já dodávám, že by zde určitě pomohla tzv. ekologická daňová reforma, která by namísto lidské práce zdaňovala energii z fosilních paliv.
Od toho jsou zákony … nebo ne?
Legislativa také nahrává mezinárodnímu obchodu na úkor místních firem. Britská studie upozorňuje na národní, evropské a mezinárodní předpisy, které brání státní správě i státním organizacím, jako jsou nemocnice a školy, zvýhodňovat při větších tendrech a výběrových řízeních místní firmy, používající místní zdroje, navzdory tomu, že takovéto zvýhodnění by bylo nejen v zájmu místní ekonomiky, ale i životního prostředí (omezení skleníkových plynů). Současnou evropskou legislativou je však chápáno jako „územně diskriminační“. Tady se některým britským státním úřadům podařilo předpisy v zájmu zdravého rozumu obelstít, aniž by je porušily. Dělají to třeba tak, že místo jedné velké zakázky, na kterou by místní nedosáhli, vyhlásí výběrová řízení na několik menších, nebo tak, že místním firmám předem podrobně vysvětlí, co bude tendr obnášet. V některých hromadných výběrových řízeních na zásobovatele školních jídelen se podařilo nadnárodní firmy znevýhodnit požadavkem na „čerstvé“ a „sezónní“ potraviny. Je vidět, že když se chce, všechno jde. Na druhé straně je absurdní, že se státní správa k podobným kličkám vůbec musí uchylovat.
V Británii se dnes pod tlakem velkých firem a hypermarketových řetězců snaží vláda upravit právní předpisy o projednávání velkých staveb tak, aby usnadnily jejich rychlé schvalování. Pokud nové úpravy projdou, budou mimo jiné znamenat omezení pravomocí místních lidí či sdružení vstupovat do správních řízení ve veřejném zájmu. Autoři upozorňují, že tyto tlaky souvisejí s velkým politickým vlivem supermarketových řetězců v Británii. Například David Sainsbury, personálně spojený s jedním z největších britských řetězců Sainsbury, je vládním ministrem a jedním z významných mecenášů labouristické strany. Možná i proto dosud nebyl v Británii schválen zákon, který by zakazoval supermarketům prodej zboží pod nákupní cenou, ačkoliv jde o opatření likvidující konkurenci a zcela odporující duchu fair play.
Mimochodem, zdá se, že ve Francii je situace jiná. Od roku 1973 zde prý mají obce právo vetovat stavbu supermarketů s plochou nad 1000 m2, mezi léty 1993 a 1996 se hypermarkety nestavěly vůbec a od roku 1996 musí každá plánovaná stavba hypermarketu s plochou nad 6000 m2 projít veřejným projednáním v zájmu ochrany „sociální a ekonomické soudržnosti a struktury společnosti“.
Vraťme se ale k úbytku místních služeb ve Spojeném království. Vedle zmíněných ekonomických a legislativních faktorů autoři zmiňují i řadu dalších příčin. Patří sem mimo jiné zpřísňování hygienických předpisů, které neúměrně zatěžují malé obchody s potravinami, a stále rostoucí ceny bydlení v některých místech, které vedou majitele k přeměně hospod a obchodů v obytné domy. U bank je situace ještě složitější, a v příštím čísle bych se bankám, jejich problémům a různým alternativním, „lokalizačním“ řešením ráda věnovala podrobněji.
Města duchů v Česku?
V Británii je úpadek služeb na venkově i ve městech dobře zdokumentován, i když autoři zpráv, snad s výjimkou právě této „zprávy o městech duchů“, často ulpívají na povrchu a nehledají příčiny a řešení v ekonomické teorii a praxi, kde je podle mého zakopán pes.
Ráda bych se mýlila, ale zdá se mi, že u nás se o dopadu ekonomické globalizace na lokální ekonomiku v akademické sféře příliš nebádá. Nedávno jsem mluvila s jednou paní z malé obce na pomezí Čech a Moravy. Řekla mi, že donedávna měla hokynářství, ale po nástupu hypermarketů klesly její tržby o 50 %. Navíc požadavky hygieniků, aby nanuky, zelenina a maso byly každé v jiném mrazáku, byly při ceně 100 000 Kč za jeden mrazák a rabatu 50 haléřů z deseti rohlíků neúnosné. Kolik je takových případů? Kolik v té obci zůstalo hokynářství? Jaký je dopad na zaměstnanost? Situace u nás je jiná než v Británii, ale globální trendy jsou podobné. Místní služby jsou důležitým indikátorem zdraví lokální ekonomiky. Jejich úbytek má environmentální a sociální dopady a měl by být součástí všech debat, které zvažují pro a proti ekonomické globalizace.