Taková normální zelená svatba

28. 10. 2010 Zuzana Vlasatá

Má to logiku — jsou mezi námi i lidé, kteří usilují o snižování své ekologické stopy. Vedle otazníků, jak bydlet, cestovat, uklízet nebo jíst s ohledem na přírodu, tudíž museli začít řešit i jiná než každodenní témata. Například právě svatby.

V zahraničí — především ve Velké Británii a Spojených státech — představují zelené svatby trend i výdělečný podnik. V knihkupectvích dostanete specializované příručky (s názvy jako třeba Green Wedding, The Green Bride Guide, Eco-Chic Weddigs), agentury vám pomohou uspořádat obřad a hostinu podle patřičných ekoparametrů, naplánují s vámi i líbánky v duchu ekoturistiky. Pro inspiraci si můžete na internetu vyhledat také nespočet svatebních fotografií — v lese, ve stodole, na louce, u vody, v kempu, na boso, rustikální, romantické květinové, rukodělné, cyklistické… Všechny mají společného jmenovatele: sympatickou uvolněnou náladu, málo make upu a kratší délky šatů pro nevěstu (doporučujeme blog www.greenweddingshoes.com). U nás jsou však ekosvatby v prenatálním stadiu a klidně by mohly nosit nálepku „roztomilá úchylka“.

Tady je to „kosmopolitní“

Světlana Uldrichová z agentury Báječná svatba přiznává, že o svatbách v ekologicky šetrném stylu slyšela jen od několika klientů ze zahraničí: „V Británii prý probíhá něco jako návrat k přírodě, Angličané jezdí pod stan, na festivaly pod širým nebem a podobně. Ekosvatbu jsem nikdy neorganizovala a ani si neumím představit, jak bych to dělala. Myslím, že svatba je s ekologií úplně v rozporu.“ V Praze se podle ní tento trend nechytne. „Tady je to kosmopolitní. Ekosvatbu si lidi spíš uspořádají sami a bez agentury, v alternativním hippie stylu někde na louce, uvaří něco vegetariánského, k tomu jim zahraje živá hudba bez elektriky.“

Ještě matnější představu o tom, co je ekosvatba, mají v agentuře Immo et Immo: „S ničím takovým jsme se nesetkali. V současnosti letí svatby v zahradách nebo parcích, nevěsty chtějí netradiční šaty, hostiny už nejsou jen o svíčkové a knedlících.“ Ani požadavků na čistě vegetariánské hostiny se ze strany klientů nedostává — jde spíš o výjimky pro jednotlivce, podobně jako třeba v případě bezlepkové diety.

V pátrání po ekosvatbách po česku uspějete, vydáte-li se mezi pracovníky ekologických organizací a jejich sympatizanty — zkrátka lidi, kteří přírodě šetrné spotřebitelské vzorce automaticky promítají do jakékoliv každodenní či sváteční situace. A potvrzuje se, že k naplnění svých představ o tom, jak má vysněný svatební obřad a veselice vypadat, skutečně nepotřebují profesionální agentury, ale spíš pomocnou ruku rodiny a kamarádů. „Jakési ekoaspekty bych viděla v tom, že jsme si naši svatbu snažili zorganizovat co nejvíce po svém — tedy bez pomoci firem, které udělají z celé události neosobní stereotypní útvar a snaží se člověku vnutit spoustu drahých a nevkusných dekorací, často z ekologicky pochybných materiálů,“ shrnuje korektorka 7.G Míla Zemanová Palánová.

Ekosvatba od A do Z

Na ekosouvislosti každé veselky je třeba myslet od začátku až do konce — tedy od přípravy pozvánek po recyklaci odpadků. Například grafička 7.G Jana Kloučková Kudrnová tiskla svatební oznámení na recyklovaný papír. Ruční papír zvolil Ota Kubinec z Hnutí DUHA. Další, nutno dodat, že stále oblíbenější, možností je elektronická pozvánka zaslaná přes e-mail. Vedle papíru ušetří i poštovné.

Největší dilema většinou představuje výběr místa. Mělo by být v sepětí s přírodou, zároveň však — s ohledem na co nejmenší nároky na dopravu — snadno dostupné všem svatebčanům, pokud možno hromadnou dopravou či pěšky. Nadbytečně naježděné kilometry může vyřešit i zajištění hromadného autobusu. „Místo jsme zvolili podle toho, kde bydlí větší část rodiny. Společná snídaně a obřad proběhly na faře a v kostele vedle sebe, oslava pak o něco dál,“ vzpomíná Ota Kubinec. Zázemí pro oběd a následné veselení někteří vybírají také s tím, že podpoří malý penzion či restauraci.

K samozřejmostem ekosvateb patří i důraz na místní a sezonní potraviny, regionální speciality (občas i z vlastních zdrojů), někdy dokonce v biokvalitě. Několik oslovených uspořádalo čistě vegetariánskou či vegansko-vegetariánskou hostinu.

„Nepoužívali jsme jednorázové nádobí,“ shrnuje Ota Kubinec totéž, co opakují i ostatní oslovení. Výjimkou je Katarína Portéšová z Hnutí DUHA: „Ze svatby jsme udělali trochu větší akci, takže se nám nedařilo sehnat dostatek sklenic. Z části je nahradily kompostovatelné kelímky.“ Se snahou o omezení odpadů souvisí také jednoznačné upřednostňování kohoutkové vody před balenou.

Setkáme se i s náznaky dumpster divingu (viz 7.G 2/2009). Například tchyně autorky tohoto článku shromažďovala dlouho před svatbou lahve z kontejnerů na sklo — bylo jich potřeba na sto litrů vína od příbuzných (svatební dar).

Eko a šik

Velké téma svatebních příprav je samozřejmě oblečení pro ženicha a nevěstu. Snadné a zároveň ekologicky přijatelné řešení spočívá v půjčovnách společenského oblečení. To se ovšem u zelených nevěst nesetkává s velkým ohlasem. Půjčení může vyjít dost draho. Důležitou roli hraje i to, že nabízené róby často vypadají příliš pompézně, mainstreamově a princeznovsky — a to se na louku či skautskou chatu prostě nehodí. Navíc lidé, kteří chtějí svou svatbu uspořádat „trochu jinak“, hledají rovněž osobitost a originalitu.

V případě ekosvateb můžeme vysledovat i náklonnost ke střídmosti a neformálnosti. Ekonevěsty si své šaty často nechávají šít na přání: „Měla jsem šaty ze lnu. Zda vyrostl v České republice, nešlo dohledat. Ušila mi je švadlena od nás z ulice. Nevypadají nikterak výstředně, takže je můžu klidně nosit do divadla,“ říká Míla Zemanová Palánová.

Ekošaty mohou vzniknout také přešitím či upravení zajímavého kousku po mamince či babičce. V zahraničí se těší vintage styl (tedy oblečení nejen z druhé ruky, ale i z jiného časového období) velké popularitě i mezi nejúspěšnějšími modelkami a módními návrháři. Po sondě do českého „ekoghetta“ se však ukazuje, že tento přístup se u nás zatím neusadil.

O něco méně komplikované je to se svršky pro zeleného ženicha. Můžeme se setkat s přístupen „hlavně nevypadat jako funebrák“, tedy světlými lněnými obleky bez kravat, čepicemi bekovkami, košilí s vyhrnutými rukávy, šviháckými vestičkami, dokonce i s kousky ze second handu.

Se střídmostí a menší formalitou souvisí i výrazně nižší zájem o profesionální účesy a líčení.

Květinky, prstýnky, dárečky

Poměrně důkladnou pozornost věnovali mnozí oslovení kyticím. Až 98 % řezaných květin se do České republiky dováží z Afriky a Jižní Ameriky. V obrovských, chemií nacucaných sklenících tam pracují špatně placení dělníci — většinou děti a ženy. Že se k nám rozkvetlá nádhera dopravuje letecky netřeba dodávat (více 7.G 1/2009). Členka redakční rady 7.G Kateřina Rezková si proto na svatbu vybrala luční kopretiny, Jana Kloučková Kudrnová pivoňky od kamaráda zahradníka a autorka článku šeříky natrhané na rodném sídlišti.

Na zahraničních internetových stránkách patří k velkým tématům ekosvateb i prstýnky. Podle výpočtu americké organizace Earthworks stojí za jedním zlatým prstýnkem dvacet tun těžebního odpadu. Z oslovených však tuto skutečnost přenesla do praxe pouze Míla Zemanová Palánová s manželem: „Naše prstýnky původně patřily dnes již zesnulým manželovým prarodičům. Nechali jsme si je upravit co do velikosti a podařilo se zachovat i původní ryté nápisy se jmény a datem jejich svatby v roce 1946. Přidali jsme k nim naše datum i jména a vdechli nový život krásné rodinné památce.“

Další položka v zahraničních návodech, „jak se vdát/oženit“ zeleně, patří svatebním darům — jejich smyslem zpravidla bývá podpora ekologických či rozvojových projektů a nevládních organizací. Podobný záměr měl i Jiří Koželouh z Hnutí DUHA: „Vybíráme na adopci na dálku, a pokud bude těch peněz dost, přispějeme ještě na ochranářský projekt v africkém pralese.“ Ředitel téže organizace s manželkou vybírali příspěvky na konkrétní psí útulek.

Nebýt za exoty

Nejšetrnější svatba je ta, kde krom snoubenců figuruj í už jen svědci a vše se podaří vybavit bez okolků za pár minut. Ovšem obřady a rituály — krom toho, že mohou být velmi hezké a mají společenský, kulturní, náboženský a kdo ví jaký ještě přesah — jsou skvělá příležitost, jak inspirovat své okolí. Jedná se o jedinečnou možnost ukázat, že žít s ohledem na přírodu není „roztomilá ujetost“, úchylka či alternativa, ale sympatická, zábavná, pohodlná a přitom naprosto přijatelná volba.

Autorka vystudovala na Katedře environmentálních studií a nyní pracuje pro Deník Referendum.

Článek původně vyšel v časopise Sedmá generace (www.sedmagenerace.cz/takova-normalni-zelena-svatba)