Skleník a záhon lepší lesa
Okraje měst jsou specifickou zónou, kde město přechází více či méně ostře do krajiny, do „přírody“. Ti, co na takových okrajích žijí, tak často činí právě pro tuto dvojakost. Užívají si přednosti města a současně již mají doslova za domem nějakou přírodu ve formě lesa, polí, luk či skal. Rozpínající se zástavba je zde vnímána velmi negativně, protože v podstatě likviduje přednosti tohoto polovenkovského života. Bydlení na sídlišti na okraji města může mít i své kladné stránky, pokud je za vámi nějaký zalesněný kopec. Ale pokud se tam rozrostou další parcely s podnikatelským barokem či příměstské sklady, je to k uzoufání – zbyly vám nevýhody periférie, ale ztratí se to, pro co jste se tam přistěhovali.
Chtěl bych zde poukázat na paradoxní případ, kdy za mizení takovéto příměstské přírody nemohou developeři, ale naopak instituce, která má zájem o přírodu v programu. Tím případem je situace na rozhraní pražské Troje a Bohnic, kdy zde botanická zahrada zaplotila poměrně rozsáhlé území kolem 17 ha lesa (a navazující svah s lesostepí) v těsné blízkosti dvou chráněných území a přes protesty místního obyvatelstva systematicky přeměňuje na expozice cizokrajných rostlin. V podstatě již byly nebo brzo budou vykáceny stovky (plánuje se v delším horizontu tisícovka) stromů vzrostlého, šedesát let starého boru, aby ustoupily uměle formované přírodě záhonů doplněné nově vysázenými dřevinami, cestičkami, různými zařízeními atp.
Místa, kde si po desítky let chodili obyvatelé sídliště na procházky, hrát s dětmi, venčit psi, v zimě sáňkovat, se mění před našima očima v expozice, kde se do záhonů nešlape, stejně jako se zde nejezdí na kole. Nijak netvrdím, že dosavadní les byl výjimečně botanicky cenný a nějak původní – ale během let tu vznikl poměrně pěkný les, který přecházel do jakési lesostepi na svahu na jedné straně a na jiné třeba do vřesoviště, chráněného území, kam bylo radost vyrazit. Celé území obhospodařovala pražská botanická zahrada v Tróji, s jejímž oploceným areálem tato plocha souvisela – dosavadní poměrně rozlehlý areál ji však neuspokojoval. To můžeme pochopit z hlediska samotných zahradníků – je to jejich práce (a nedělají ji určitě špatně), a pokud jsou dotace štědré, proč je nevyužít. Z hlediska obyvatelstva či obecného zájmu již ale celá věc tak jasná není – příměstský les v Praze má přibližně takovou návštěvnost jako botanická (ta sice „praská ve švech“ o víkendech, ale přes týden zeje prázdnotou) a považuji za hodnotnější mít v Praze větší zápoj lesa než další sice ozeleněnou, ale v podstatě zastavěnou plochu. Už dost absurdní se mi jevilo postavení velkého skleníku spolu s pěstebním zázemím, kterému padlo za oběť několik desítek stromů (a proti kterému protestovali již kdysi Trojští), stejně jako vybudování poměrně rozsáhlé kamenité pouště s kaktusy. I prokácený les je teď v dobách zvýšeného letního nedostatku vody podstatně sušší.
V současnosti se opět další část postupně mění v expozici: to znamená postupné vykácení stromů a jejich obměna za mimoevropské druhy, velmi zahuštěná síť cestiček, větší domek pro včely, pátá atrakce pro děti, desáté umělecké dílo, pak další WC, … část se vykácí aby, vznikla lesní louka, pak ještě další restaurace, další bufet, další cesta a další skleník a záhon, atd. A to vše se zalévá, na rozdíl od lesa, pitnou vodou. Jednoduše starý les, kam můžeme jít, případně vzít děti po škole jen tak na procházku pěšky a nikoliv autem nebo MHD postupně zmizí. On sice nezmizí celý a najednou, stále část lesa ještě zbývá za oplocením, ale jeho „rozparcelováním“ a podstatným prokácením, stejně jako mohutnými stezkami vyšlapanými nedělními návštěvníky, se o výsledný efekt procházky lesem, když vás navíc obklopují samé vysoké ploty na betonových soklech, dost přichází. Těch, co podepsali petici proti oplocování a přeměňování území na botanickou, bylo v roce 2011 více jak pět tisíc, konala se i demonstrace, stále se vyjednávalo – a stejně marně. Plot zde zůstal, záhony rozrostly a část lidí v sousedství byla uchlácholena – jak se ukazuje nyní dočasně – ročními permanentkami na vstup do venkovních expozic.
Když mizí příměstská příroda kvůli novým domům, nebo kvůli golfovým hřištím či skladovým halám, je to k vzteku, v rovině motivu je to ale celé zřejmé. Tam vykážou developeři zisk z prodaných parcel či obchodníci z prodaného zboží, onde zase přibude nový golfový klub – zde se vše ale vykáže jako zvýšení biodiverzity a zvýšení biologické či vědecké hodnoty území atp. Je to tedy skutečně paradox či absurdita – instituce, mající lidem přírodu přiblížit, ji lidem v konečném důsledku spíše vzdálí. Z emocionálního hlediska, či z hlediska jakési obecné kulturní citlivosti mi to celé přijde na pováženou – jakoby byl vzrostlý strom méněcenný, protože je příliš „obyčejný“ (a podle nějakých tabulek na místo tzv. nepatří), je správné ho nahradit záhonem cizokrajných trvalek či nově vysazeným stromem ze severní Ameriky s cedulkou. Inu, pořídili jsme si auto a jezdíme za lesem jinam…
Autor působí na Katedře environmentálních studií FSS MU a je mj. členem občanské iniciativy Proti plotu (www.proti-plotu.cz)
Článek vyšel na webu tohoto sdružení (https://protiplotu.wordpress.com/2016/04/22/sklenik-a-zahon-lepsi-lesa) a je aktualizovanou podobou textu, který dříve vyšel v časopise Veronica.