Óda na otužování
Možná si řeknete: zase jeden kverulantský osobní příběh. Co to znamená v moři všeho dobrého zatepleného? Nejspíše nic, možná jen sázíme na to, že si takový příběh rádi přečtete.
Ano, mohla jsem napsat báseň a v ní nade všechno na světě oslavit otužování, ale neučinila jsem tak. Přesto předesílám, že článek nemá být analýzou, ale spíše glosou, osobní výpovědí, z níž snad může vytrysknout i určitá inspirace. A proč to všechno? Snad že všudypřítomná adorace zateplování domů a bytů nějak příliš zastínila možnost otužování. Přitom kombinace obého by mohla být úsporou několikanásobnou. Proto si dovolím trochu otužovací propagace. Rozumějte, zateplování fandím, ale nedávná zkušenost s „naším“ čtyřpatrovým panelákem mě přivedla k některým otázkám, neřkuli pochybnostem.
Hladký začátek
Dlouhá ulice Šeříková směřuje vzhůru do kopců se zahrádkami a oborou, lemují ji domky a krabicové čtyřpatráky. Některé září novými fasádami, některé (jako ten náš) ukazují svou ošuntělou, až olezlou šedočernou tvář; zkrátka nevábný pohled.
Ano, uzrál čas přidat se k ostatním. Motivace k zateplení je čistě sociální — mít/být co/jako ostatní. Jaro. Velká domovní schůze a je rozhodnuto, jdeme do toho. Hladkým průběhem jsem skoro překvapena. Od začátku je jasné, že na to padne nejen celý fond oprav, ale i že každá bytová jednotka bude muset ještě přidat sumu v řádu desítek tisíc plus zaplatit výměnu oken. Ta se odehrává v režii každé rodiny nezávisle na celku. A teď to hlavní: jak a čím zateplíme a jakou úsporu si tím slibujeme? Hlavní bod programu? Jak naivní! Valnou většinu přítomých na schůzi to nezajímá. Podprahově z toho vyplývá, že to není potřeba řešit. Prostě to uděláme jako sousedi v okolních barácích. Můj drobný, nesmělý výstup o možnostech zateplit skutečně pořádně (dostat se třeba na nízkoenergetický standard) je považován za mladickou bláhovost, opepřen poznámkou o (doplňte si sámi) ekolozích a smeten otázkou nejzásadnější: „Jakou barvu bude mít fasáda?“ Bouřlivá diskuse a posléze několik nástěnkových hlasování. Uvažujeme i o dotacích, ale v té době je pro nás aktuální pouze program Panel, jehož finanční injekce spočívá ve splácení úroků úvěru na stavbu. My si ale půjčovat nehodláme, takže nic.
Organizaci celé stavební akce si bere na starost domovní výbor, jehož jsme součástí, a dále ji deleguje na nejschopnější členku, které leží na srdci kvalita zateplení. Výsledek? Obalíme dům dvanácticentimetrovou vrstvou polystyrenu. Úspěch, okolní domy mají patrně jen tradičních deset centimetrů. Mám radost. Pravda, tuším, že v našich kruzích se říká, že dávat méně než patnáct nemá cenu, ale rozhodujeme se jako skupina. Dodatečné studium nového vydání Desatera domácí ekologie mi z radosti notně ukrojí: „méně než 20 cm by nikde na svislou zeď nemělo přijít“. Také představa polystyrenové skořápky mě nenaplňuje pocitem zdravého bydlení. Nedávný článek Ekolistu o zateplování s apelem na zdraví a ekologii cituje Zoru Kasikovou ze sdružení Arnika, jež upozorňuje na zápory polystyrenových izolací. Zpravidla totiž obsahují zpomalovač hoření hexabromcyklodekan, který negativně ovlivňuje nervovou soustavu a hormonální systém, a při jeho výrobě z ropy uniká do prostředí styren, který je podezřelý z karcinogenity. Ale snad se nemusím bát, izolace je přece nalepená z vnější strany.
Světle zelený výsledek
Podzim. Za okny sněží malé bílé kuličky a zůstávají i poté, co všechno lešení a stavební materiál dávno zmizely. Poletují v naší předzahrádce jako mrňaví svědkové zateplovacího zákroku. Třeba je zužitkuje (k zateplení) půdní hmyz. Vyměněná okna ladí se světle zelenou fasádou. Zima může začít.
Brzy zjišťujeme, že zateplení některých přízemních částí kolem našeho bytu nebylo provedeno úplně správně a vzniklo několik tepelných mostů, kterými do našich koutů naproudila plíseň. Také okna se po obvodech začala pokrývat mikroflorou. No jo, neumíme používat mikroventilaci.
Co se finančních úspor týče, vznáší se mi nad celou akcí mlhavý otazník. Naše bytová jednotka investovala sto tisíc korun. A to i přesto, že program Zelená úsporám mezitím zpřístupnili také panelovým domům, takže se nám podařilo dotaci vyzískat. Za zdražené teplo jsme zaplatili o tisíc korun více (zatepleno od října) oproti předchozímu roku a energie jako celý dům spotřebovali trochu méně. Konkrétně o devět procent. Ovšem částka, kterou měsíčně odvádíme do fondu oprav, se zdvojnásobila, abychom tam rychle opět něco našetřili. Netrpělivě teď čekám na kompletní vyúčtování loňského roku, ze kterého půjde odečíst, jak velké finanční a hlavně energetické úspory jsme dosáhli.
Nepopulární studená sprcha?
Suma sumárum, otevírá se mi v hlavě otázka, zda by z hlediska šetření přírodních zdrojů nebylo efektivnější vytápět si o jeden dva stupně Celsia méně. Desatero praví, že snížení teploty o jeden stupeň znamená snížení spotřeby energie asi o šest procent. Úspora by to byla nezanedbatelná, jak moc srovnatelná se zateplením našeho domu, si zatím netroufám tvrdit. Doma jsme nikdy nepřetápěli, takže ubráním dalších stupňů bychom se dostali na nějakých osmnáct, což už nemusí být pro sezení u počítače úplný tepelný komfort. Ale dostatečné oblečení a pomůcky typu termoforu by to mohly spravit. Občasné přitopení by se mohlo vyvážit ještě nižší teplotou v ložnici. Doporučuje se šestnáct až devatenáct stupňů. Babička s dědou v ní nikdy topení nezapínali. Patří nevytápěné ložnice do propadliště dějin? Vzpomínám si na spolužačku ze střední školy, která pocházela z vesnice. Spávala v oddělené části domu ve dvanácti stupních Celsia.
Kam se vůbec vytratily rady typu: topte méně a choďte doma ve svetru a teplých ponožkách? Zůstaly stranou v rámci nepopulárního diskurzu nabádajícího k jistému osobnímu uskromnění či ústupku? Nezapadají do oslav rozběhu zelené ekonomiky? Lehkým zabrousením po internetu však zjistíte, že tento typ argumentů ekologickým organizacím převzal například mainstremový portál pro ženy. Zde se v článku o tom, jak ušetřit peníze za topení, v seznamu rad objevuje otužování, které je i v diskusi pod textem s pokýváním vážně přijato. Ano, vždyť nižší domácí teplota nemusí nutně znamenat nepříjemný pocit vlezlého chladu či pět vrstev svršků. Je-li člověk otužilý, může se cítit příjemně i při nižší teplotě a současně si doma poletovat v tričku s krátkým rukávem. Navíc si notně polepší po zdravotní stránce.
Wikipedie definuje otužování jako metodu posílení imunitního systému, která pomáhá předcházet nachlazení, chřipce, angíně, případně dalším nemocem jako vysokému krevnímu tlaku nebo bolestem zad. Server www.otuzilci.cz přináší návod, jak na něj. Otužování provádějte několikrát denně. Začněte hned ráno cvičením při otevřeném okně, na balkoně nebo venku, oblečení jen minimálně — ještě si tak pustit cvičení po drátě, říkáte si patrně. Pokračujte ranním mytím minimálně půlky těla studenou vodou nebo raději studenou sprchou. V prvním případě postačí tři až čtyři minuty, ve druhém pak minuta až dvě. Žádné šplích, šplích a hotovo. Starší lidé mohou začít třením mokrým froté ručníkem a pak suchým.
Pokud se naskytne možnost, proběhněte se ranní rosou, v zimě v čerstvě napadaném prachovém sněhu. Romantika. Vyválení se v čistém sněhu může být pro otužilé zajímavou kratochvílí. Otužit se můžete i cestou do práce nebo školy, pokud se obléknete lehce a jdete svižně. Šanci na otužování nepromarněte ani po práci — při výletu do přírody, při sportu nebo fyzické práci. Spěte při otevřeném okně. Podle vaší lokace můžete použít špunty do uší nebo dýchací přístroj. Ovšem pozor, nadměrné oblékání a přetápění místností (zvlášť ložnic) získanou otužilost snižují. Vrhnout se na to může každý a začít lze kdykoliv. Za vrchol otužovacího úsilí se považuje pořádná zimní koupel v přírodě, která, pozor, trvá pět až dvacet minut. Oblíbeným otužovacím prostředkem je sauna, ideálně ji navštěvujte každý týden. Ha, finanční výdaj. Ano, ale zase třeba ušetříte na zimním oblečení či lécích. Někteří spolužáci z výšky klidně prochodili celou zimu v sandálech. Ovšem k nevýhodám otužilých patří, že je jim v interiérech často horko, protože bývá (zlo)zvykem mnohé veřejné budovy v chladných měsících přetápět. Za průzkum by stálo, v kterých zemích se v zimě topí a na kolik stupňů. Možná bychom se podivili, kde všude „kosnou“.
Osobní utopie?
Trochu se zasním: nižší domácí teplota, studenější ložnice, pořádné zateplení z přírodních materiálů a jako bonus utužené zdraví. Pravda, moc mi k tomu neladí noční otevřené okno, ale každá utopie má svá slabá místa. Jojo, potenciál úspor je veliký. Nechtělo by se to někomu spočítat? Než to bude, dovolím si drobnou parafrázi Homéra a rozloučím se v šestistopém rytmu: „Ovšemže drsná to výzva / a není pro všechny sjízdná.“
Autorka je doktorandkou na Katedře environmentálních studií. Článek původně vyšel v časopise Sedmá generace (www.sedmagenerace.cz/oda-na-otuzovani)