Novodobé okrašlování
„Než k tomu všemu nelze nikoho povzbuzovati, koho již myšlenka sama nechytla tak, že od ní již upustiti nebude moci, až ji provede…“ je motto okrašlovacího spolku při Katedře environmentálních studií FSS MU. A právě o podivných lidech, kteří po státu nechtějí, aby jim odstraňoval suché větve do příkopu, bude teď řeč.
Po roce 1989 se otevřel prostor pro obnovení nejrůznějších nepolitických, dobrovolných a zájmových sdružení. Mohlo to působit přežitkářsky, ale našli se i takoví, kteří navázali na bezmála stoletou tradici spolků pro okrašlování a ochranu domoviny, u nás přerušenou úředním zásahem z roku 1951. Okrašlovacích spolků v České republice každým rokem přibývá. Přechodná móda sentimentálních bláznů, nebo něco víc?
Jak zalidnit agoru?
Kdokoli za minulého režimu dělal něco nezištně navíc pro ostatní, byl podezřelý. K oddělení veřejných a soukromých oblastí života tehdy došlo v takovém rozsahu, jaký neměl v moderní společnosti obdoby. Zájmové organizace typu zahrádkářů, filatelistů, rybářů nebo třeba sportovních klubů sice vytvářely prostor, který ležel v jistém smyslu mezi veřejnou a soukromou sférou, ale v němž jednotlivé organizace měly tendenci přimykat se těsněji buď k veřejnému, nebo soukromému pólu. Občanská společnost tak degradovala; její domovská půda totiž leží jinde — a to právě mezi veřejným a soukromým.
V knize Individualizovaná společnost popisuje polský sociolog Zygmunt Bauman Aristotelův model demokratické společnosti. Ta se odehrává jakoby mezi dvěma póly: oikos, soukromým prostorem, a ecclesia, vzdálenou oblastí, kde se rozhoduje o veřejných věcech. Mezi nimi se pak rozprostírá agora, v níž se „veřejné“ se „soukromým“ setkává. Právě tato oblast je domovskou půdou demokracie, protože se zde pracuje na překládání mezi oikos a ecclesia. Demokracie je vlastně uměním neustálého překladu mezi veřejným a soukromým.
Řeklo by se, že po Listopadu četnost výprav na agoru přirozeně vzroste. Omyl. Nejen Bauman upozorňuje, že bez ohledu na zeměpisnou šířku lidé na agoru přestali chodit. Jako by ztratili chuť překládat své soukromé problémy do veřejných témat; považují to většinou za ztrátu času a energie. A tak ani představitelé ecclesia už nemají potřebu navštěvovat agoru, aby lidem něco vysvětlovali. Moc se vzdaluje nebezpečně daleko od skutečné politiky. Je třeba znovu zalidnit agoru, říká Bauman.
Okrašlovací spolky na agoře
Že taková kultivace neznamená jen starost o svobodu slova a demokratické hodnoty, ale patří k ní také „péče o tvář naší země, o vnější českou krajinu“, připouštějí dnes dokonce i někteří politologové (například Jiří Pehe), kteří vidí souvislost mezi zdevastovanou krajinou a zdevastovanou společností. Když jsem loni na podzim navštěvoval okrašlovací spolky na jižní a jihovýchodní Moravě, měl jsem často neodbytný pocit, že jsou to právě nadšení členové těchto spolků, kteří se o podobné věci snaží. Zaplňují — často k nelibosti místní radnice — zpustlé obecní agory, dodávají s prominutím „uťáplým“ spoluobčanům ztracené sebevědomí, a tím téměř automaticky přispívají i k lepšímu vzhledu místa, kde žijí.
Ovšem… okrašlovací spolky? Copak organizaci s tak poťouchlým názvem může brát někdo vážně? Nemám v úmyslu obhajovat bohatou historii okrašlovacího hnutí, sahajícího až někam do roku 1861, či snad vyzdvihovat jeho význam pro ochranu přírody. Pouze vyberu některé zásadní charakteristiky této svébytné spolkové činnosti a podívám se na ně očima současníka. Které to jsou? Například cit pro krásu, často hraničící až s jakýmsi „staromilstvím“, dále specifický vztah k místu, kde spolky působí, a do třetice samotné nadšení sdružovat se — jak to lapidárně vyjádřila jedna respondentka: „chuť plácat křídlama tam, kde zrovna jsem“.
Krása jako argument
U kořene ideje okrašlování stojí romantický motiv nespornosti krásy. Krása je něčím reálným a důležitým; určitě pádným důvodem pro zachování starého, vzrostlého stromu. „Cit pro krásu jest nám vrozen. Tak především pro okrášlení obydlí, jeho okolí a krásu krajinnou,“ píše profesor Jan Urban Jarník v programové knize Podstata, cíl a organisace okrašlování z roku 1911; a jedním dechem dodává: „Potřeba cit ten pěstovati.“ Historik přírodních věd Karel Stibral to v úvodu své knihy Proč je příroda krásná? říká na rovinu: „Mnoho ochranářů argumentuje jazykem nejmodernějších přírodních věd, jako by se neodvažovali přiznat, že chráníme to, co se nám líbí, jako by estetický a vůbec kulturní argument měl mnohem menší váhu.“ Za krásné pak podle Stibrala Evropané považují většinou „nějaké přírodní estetično nebo artefakty starého umění“.
Smysl pro krásu a jakési „staromilství“ je na první pohled patrný takřka u všech protagonistů současných okrašlovacích spolků. „Když jsem poprvé slyšel, že se nějaké spolky jmenují okrašlovací, připadalo mně to tak archaický, tak šílený a tak krásný, že jsem si říkal, že v tom se prostě musí pokračovat!“ říká sochař a malíř Josef Zahradník, jeden ze tří zakladatelů obnoveného Okrašlovacího spolku Ivančice. Okrašlovací spolek v Bučovicích vznikl jako iniciativa k záchraně dvou historických domů z konce 19. století, které měly být zdemolovány kvůli stavbě nákupního střediska Lidl. A ještě jeden příklad: „My pro naše blízké okolí a pro naše zákazníky vytváříme samozřejmě neustále něco nového… vždycky všichni obdivovali květiny, upravený dům, plot a tak dále. Takže už to v nás bylo,“ přizvukují manželé Šmídovi, kteří stojí za obnoveným Okrašlovacím spolkem Vizovice, dnes úspěšní podnikatelé s dekoračními a užitkovými předměty do domácností a zahrad.
Snad až na jedinou výjimku ve všech mnou navštívených okrašlovacích spolcích působí vystudovaní historikové, přírodovědci, lesní a zahradní inženýři, rozhodně žádní diletanti… Ale co když je krása nakonec silnějším argumentem k činu? Co když je nespornější, průkaznější, ba dokonce dosažitelnější než cokoli jiného?
Znovunalézání blízkého
Aby člověk dokázal ocenit krásu nějakého místa, musí si k němu vytvořit vztah, který nebude jen ryze praktický. Socioložka Hana Librová v knize Pestří a zelení hovoří o environmentálně příznivém principu „znovuobjevení blízkého“. Ten je vázaný na dobrou znalost místa, ochotu zkoumat blízké okolí a všímat si nesamozřejmosti obvykle míjených míst. Na vlastní oči jsem mohl pozorovat, jak na mnohých místech okrašlovací spolky úspěšně burcují své spoluobyvatele z jakési letargie vůči stavu svého okolí. Upozorňují na vhodné i nevhodné zásahy do přírody a krajiny, všímají si drobných památek, studánek, starých cest, památných, ale i „obyčejných“ stromů, alejí, sadů, starých hřbitovů… Upozorňují na stav těchto míst a hlavně v lidech probouzejí všímavost a „lásku ke krajině“, již přetavují v potřebu o ni pečovat.
„Máme tady nádherný památky a prostředí, který není o nic horší než ve Švýcarsku, ale lidé to tak úplně nevnímají,“ říká Jakub Koníček, jenž se snaží obnovit činnost někdejšího Okrašlovacího a zábavního spolku v Bystřici pod Hostýnem. Je zajímavé, že stejně jako mnoho dalších dnešních zakladatelů okrašlovacích spolků (jako i řada „pestrých“ ve výzkumu Hany Librové) nepatří pan Koníček v místě, kde „plácá křídlama“, k rodákům: „Lidi si na to ‚dobrý‘ zvyknou… berou to jako samozřejmost a přestanou to vnímat. Tím, že jsem přistěhovalec, mám trochu odstup, můžu si to líp uvědomit.“
A takto svůj příchod do Ivančic před dvěma roky popisuje i Martina Turečková: „Vůbec jsem to nechápala. Ivančáci sice mluví o Réně s obdivem, ale já tam viděla akorát napůl zplundrovaný přístup a hromady sutě. Pak jsem se dozvěděla, že tady byl krásný park s elipsovitými záhonky a vzácnými dřevinami a květinami, a nahoře amfiteátr, kde se hrálo divadlo.“ Nyní se paní Turečková snaží s okrašlovacím spolkem obnovit zašlou krásu unikátního přírodního divadla na Réně.
Regionální patriotismus, tak shrnuje svůj postoj místopředseda Okrašlovacího spolku pro Lomnici a okolí Michal Konečný. Myslím, že tím vystihuje pocity i mnohých dalších.
Důvěra, buchty a zalité kafe
S tímto geografickým sebeomezením, které Hana Librová neváhá v jiné své knize nazvat ekologickým luxusem, jde ruku v ruce skutečnost, že okrašlovací spolky mají potenciál vytvořit v obci silné a sebevědomé místní společenství. To není tak samozřejmé, jak by se mohlo na první pohled zdát. „Po válce odtud odešlo přes devadesát procent obyvatelstva. Úplně se přerušily veškeré kulturní a společenské vazby. Když sem po válce přišli noví lidé, horko těžko to dávali dohromady. Pořád bojujeme s tím, abychom rozproudili nějaký společenský život,“ popisuje těžkou úlohu Okrašlovacího spolku Lednice jeho zakladatel Jaroslav Martinek.
Ale není třeba tak drastických příkladů. Půl století nesvobody způsobilo, že lidé do nové demokracie přicházeli s nízkou mírou důvěry — mezi sebou navzájem i vůči institucím. Leckde dosud nevěří, že by mohli nějak ovlivňovat státní orgány, a často ani dění v obci, v níž žijí. Znám dokonce obce, kde se místní mezi sebou navzájem ani nezdraví. Lze překonat „krizi důvěry“ spolkovou činností? „Po roce naší práce se začíná ukazovat, že to byla správná cesta. Lidi, kteří se dřív téměř nenáviděli, protože ten byl lidovec a ten zase socan, se teď dokážou spojit a udělat děckám hřiště. A o to jde!“ říká s nadějí Jaroslav Martinek. Snad je opravdu klíč v osobním příkladu. Na leckterých místech už spolky k nebývalému stmelení místního společenství přispěly. „Troufám si říct, že lidé se teď už rádi vidí. Čištění potoka je jen zástupné pro to, aby se sešli. Schůzky jsou příjemné, ženy napečou buchty, zalijou si kafe; všichni se těší, že se uvidíme. A samozřejmě vědomí toho, že za nějakých osmdesát let tady bude šumět lipová alej, je také velmi povznášející,“ shrnuje Michal Konečný z Lomnice.
Odkopnout větev do příkopu
Spisovatel Karel Čapek o české povaze říkal, že sice neustále nadáváme na úřady, ale ve své podstatě jsme fanatičtí etatisté. „Nechť ministerstvo veřejných prací neprodleně odstraní suchou větev, která překáží na erární silnici mezi Vysokým Mýtem a Domažlicemi. Odkopnout řečenou větev do příkopu, to by byl osobní politický čin, jenž se příčí našemu zažranému etatismu,“ píše ve sbírce fejetonů O věcech obecných čili Zoon politikon z roku 1932, „a přece každá povinnost, o kterou státu ulehčíme, je politický pokrok; vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie.“
Prohlížím po roce databázi ministerstva vnitra a spokojeně bručím: devět desítek registrovaných okrašlovacích spolků. Jen letos vzniklo 14 nových. Agory mnoha českých měst, městeček a obcí se zaplňují nadšenými lidmi, kteří „chtějí udělat něco navíc, něco, co má smysl, a nepotřebují k tomu něčí příkaz“ (jak stojí v profilu Okrašlovací spolky na Facebooku).
Budou u nás okrašlovací spolky ještě dlouho vyvolávat ironický úsměv, anebo se časem propracujeme i k tomu, že s lehkostí odkopneme překážející větev do příkopu?
Autor vystudoval Humanitní environmentalistiku na FSS MU, absolvoval diplomovou prací o okrašlovacích spolcích a předsedá okrašlovacímu spolku tamní Katedry environmentálních studií.
Článek původně vyšel v časopise Sedmá generace (www.sedmagenerace.cz/novodobe-okraslovani)