Hlasy z minulosti

Znáte ten příběh o chudém chalupníkovi, kterému se zdál třikrát za sebou stejný sen? Nabádal ho, aby šel do Prahy, tam je prý starý most a v jeho zdivu najde poklad. Když se tam konečně vypravil, našel jen spoustu spěchajících lidí a stráže u věží. Po pokladu ani památky. Konečně se svěřil jednomu ze strážných, a ten se mu vysmál. Kam prý by on sám přišel, kdyby věřil snům? To už by dávno musel opustit svou budku a vydat se do jakési zapadlé vesničky, kde zase jemu se zdálo, že najde poklad. A zkoprnělému chalupníkovi popsal velmi přesně jeho vlastní vesnici, domek a pec. Ten se vrátil domů — a samozřejmě vykopal pod pecí hrnec zlaťáků.

Jen hlupáci nevěří pohádkám. Já jsem například tu výše popsanou zažila na vlastní kůži. Protože už mnoho let slídím po pozitivních alternativách převládajícího ekonomického samopohybu, odjela jsem na britské ostrovy, abych studovala tamní tradici lokálního, demokratického a etického podnikání. Našla jsem si cestu do malé knihovny nedaleko Oxfordu, kterou před devadesáti lety založil velikán irského družstevního hnutí, Horace Plunkett. V polici tu ležela velká krabice s nápisem „Československo“. Začetla jsem se a nemohla jsem oči odtrhnout. Odpočívaly tu, nedotčeny zubem válek, revolucí, cenzorů a konfiskací, zapomenuté doklady o naší vlastní slavné a téměř zapomenuté minulosti. Ze stránek, do kterých středoevropan nejspíš po řadu desetiletí nenahlédl, nadšeně promlouvali dávno mrtví Češi, Němci a Židé. Podrobně popisovali alternativní ekonomické systémy, založené na kombinaci svépomoci a solidarity v zemi, kde v roce 1937 existovalo přes 15 tisíc ekonomických, demokratických, svépomocných sdružení — družstev — s více než 4 miliony členy.

Pionýři z Anglie

První družstva se u nás objevila, stejně jako v Anglii, již ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století, čili za hlubokého Rakouska-Uherska. V sedmdesátých letech byla již natolik silná, že se podařilo (díky českému právníkovi Antonínu Randovi) prosadit velmi kvalitní c. a k. zákon, a ten zase pomohl dalšímu rozkvětu družstev u nás. V úvodu k reprezentativní anglické publikaci o československém družstevnictví z roku 1925, kdy už družstva byla v plném rozkvětu, píše poslanec a družstevní činovník F. Jirásek: „Naši britští přátelé určitě rádi uslyší, že československé … družstevní hnutí zůstává věrné principům rochdaleských pionýrů, a tak naplňuje jejich odkaz. Českoslovenští družstevníci vždy považovali Anglii za kolébku družstevního hnutí, a převzali mnoho metod britských družstevníků.“

Kdo byli rochdaleští pionýři, jaký je jejich odkaz a vlastně — proč všechno to nadšení? V čem jsou družstva tak úžasná, nejsou to víceméně podniky jako každé jiné?

Rochdaleští pionýři byla skupinka chudých řemeslníků, většinou tkalců. Jako desetitisíce dalších je nové továrny v Manchesteru i v jiných městech připravily nejen o slušný výdělek, ale i o důstojnost nezávislé ekonomické existence. Tato necelá třicítka lidí z městečka Rochdale založila v roce 1844 svépomocné sdružení, které ve velkoobchodě nakoupilo pytle cukru, mouky a ovesných vloček, svíčky a máslo. To vše začalo prodávat svým členům. Zboží bylo levnější a kvalitnější než v běžném obchodě. Takže — šlo jen o materiální blahobyt? Zdaleka ne. Rochdaleští pionýři navazovali na myšlenky teoretiků, jako byl Robert Owen, William King, či neoklasický ekonom John Stuart Mill, kteří všichni — na rozdíl od Karla Marxe — hledali nenásilný přechod ke skutečně demokratickému socialismu.

Družstev v té době vznikala řada, a nejen v Anglii. Rochdaleští ale na rozdíl od mnoha jiných rostli, prosperovali a především dokázali jasně své principy ekonomické spolupráce formulovat. Tyto principy obletěly svět a podnítily skutečný rozmach družstevního hnutí.

V čem jsou družstva jiná?

V čem je tedy ona „alternativa“, čím jsou družstva „jiná“? Možná by se jejich odlišnost od středního ekonomického proudu dala shrnout do tří bodů.

Za prvé: V družstvu se stírá rozdíl mezi spotřebitelem, investorem a výrobcem / poskytovatelem služby. Jak rochdaleští pionýři, tak třeba členové švédské banky JAK, o které jsem psala minule, se stávají vlastníky svého družstva, protože vložili, investovali kapitál do jeho počátků. Jejich cílem není v první řadě maximalizace zisku, ale právě poskytování služby, kvůli níž prostředky sdružili — ať už je to společný nákup a prodej mouky a svíček, vydávání zajímavých knížek, vzájemné poskytování úvěrů, či třeba výstavba a provoz Národního divadla v Praze.

Za druhé: Každý člen má jeden hlas, když se rozhoduje o dalším směřování družstva. V samém základě družstva, pokud se řídí tímto principem, je tedy zakódována rovnost rozhodovacích práv, demokratičnost rozhodování. Princip „jeden člen, jeden hlas“ se radikálně liší od principu „jeden dolar, jeden hlas“, který funguje u obchodních společností a organizací, ať už se jedná o menší akciové společnosti, o nadnárodní firmy (většinově často kontrolované dalšími giganty) či třeba o Světovou banku, ovládanou zeměmi, které v ní mají největší finanční podíl.

Za třetí: Stejně jako se stírá rozdíl mezi investory, producenty a klienty či mezi bohatými a chudými „akcionáři“, stírá se u družstev i propast mezi „ziskovostí“ a „neziskovostí“. Družstevníci mají v principu nárok na podíly ze zisku organizace, o jejichž maximální výši rozhodují demokraticky na členské schůzi. Mohou se ale namísto toho rozhodnout, že umístí část společného zisku (zvaného často „nadhodnota“) jinam než do vlastních kapes — třeba do fondu na podporu jiných, začínajících družstev.

Co jednomu nemožno, všem dohromady snadno

Ze skromného obchůdku v zastrčené rochdaleské uličce, který otevíral dva večery v týdnu, vyrostlo rochdaleské spotřební družstvo v mnohamilionový podnik. Nezůstalo samo, a na přelomu století ovládala družstva velkou část britského velko- i maloobchodu, včetně dovozu ze zahraničí. Změna měřítka přinesla své vlastní problémy. Vraťme se ale na území někdejšího Československa.

Jestliže Británie proslula spotřebními družstvy, střední Evropa se záhy stala velmocí družstevních záložen. Proslulé československé kampeličky dostaly jméno po nadšeném buditeli a zřejmě výjimečném člověku Františku Cyrilovi Kampelíkovi (1805—1872), který teoreticky popsal myšlenku svépomocných úvěrních družstev již v roce 1861 a mimo jiné vymyslel působivé a svého času velmi rozšířené heslo v záhlaví této kapitolky. Začaly se však u nás objevovat až po Kampelíkově smrti pod vlivem úspěšného hnutí německých venkovských záložen, inspirovaných prací Friedricha Reiffeisena. V posledních desetiletích Rakouska-Uherska a za první republiky se kampeličky masově rozšířily. V roce 1937 bylo v tehdejším Československu 7 568 družstevních záložen, z toho velká většina kampeliček, a celkem měly přes dva miliony členů.

„Územní působnost kampeliček byla malá, omezovala se převážně na jednu vesnici či farnost … Většinu členů tvořili rolníci, ale nechyběli řemeslníci, drobní obchodníci, vesnická inteligence a dělníci; bohatí a chudí, velcí a malí vlastníci půdy. Kampeličky se staly důležitou součástí vesnického života, členy byli prakticky všichni. Byl to způsob, jak projevit svůj vztah k obci. Od samého počátku a po celou dobu své existence byly kampeličky velice prosté finanční instituce, sídlící často v místním hostinci či škole a s vybavením, které se omezovalo na stůl, pár židlí a trezor. Veškerou administrativu zajišťovali členové kampeličky bez nároku na honorář. Pouze pokladník, který zapisoval příjmy a výdaje a sestavoval účetní rozvahu, obdržel na konci roku malou odměnu, kterou však nejprve musela schválit valná hromada členů. Navzdory své dobrovolnické a amatérské povaze fungovaly kampeličky jako podniky velice dobře … [Zisky se ukládaly do rezervního fondu] a když částka v rezervním fondu dosáhla určité výše, šel podíl zisku na veřejné účely, na propagaci a na podporu družstevního hnutí.“

Autorem těchto vzpomínek byl celoživotní aktivista družstevního hnutí, ředitel největší velkoobchodní družstevní organizace Kooperativa a za války ministr exilové vlády v Londýně Ladislav Feierabend. V podrobné historii venkovského družstevnictví, kterou jsem objevila v knihovně Plunkettovy nadace, popisuje široké spektrum činností kampeliček i praktický dopad, který měly na lokální ekonomiku. Kampeličky, jejichž členem se mohl stát prakticky každý místní člověk bez ohledu na výši svého majetku, pokud byl schopen pravidelně spořit byť i minimální částku, poskytovaly svým členům drobné úvěry s nízkým úrokem. Tyto svépomocné instituce, vyrostlé „zdola“, účinně pomáhaly rolníkům, kteří by jinak museli požádat o půjčku místního lichváře, a zachránily tak spoustu drobných hospodářství před krachem. Kampeličky pro své členy navíc nakupovaly zemědělské stroje, instalovaly ve vesnicích veřejné váhy, zajišťovaly odborné zemědělské přednášky, ale i ochotnická představení, sázení stromů, obnovu rybníčků či stavbu obecních domů.

Podhoubí alternativní ekonomiky

Kampeličky byly nejznámější, ale zdaleka ne jediné družstevní instituce, které tvořily podhoubí alternativní ekonomiky první republiky. Vedle nich existovaly ve městech a v některých bohatších moravských vesnicích záložny typu Schulze-Delitzsch, jejichž členové na rozdíl od podílníků kampeliček přispěli do vínku svých sdružení většími finančními podíly (protože byli většinou bohatší), ale neručili v případě finančních potíží záložen celým svým jměním (ze stejného důvodu). Malí i velcí rolníci navíc již od konce 19. století společně zakládali sdružení, která umožňovala skladovat obilí a další produkty v dobách, kdy jich bylo na trhu nadbytek a ceny byly nízké, a členům poskytovala zálohu, aby nemuseli své plodiny předčasně prodat. Tato sdružení fungovala zároveň jako zásobovací družstva (pro své členy se slevou opatřovala hnojiva a další vstupy do zemědělské produkce) a často vlastnila i malé zpracovatelské podniky (nejčastěji mlýny) či dílny na opravu zemědělských strojů. Jejich velkoobchodní organizace, z nichž nejznámější byla zmíněná Kooperativa, patřily k nejmocnějším ekonomickým subjektům v zemi. Na družstevní bázi však na venkově fungovaly i další podniky. Třeba speciální družstva na zpracování cikorky, družstva provozující mlýny či družstva lihovarnická, vyrábějící z brambor líh.

Československou specialitou byla elektrická družstva. V roce 1936 jich u nás bylo přes dva tisíce. Jak vysvětluje Ladislav Feierabend, šlo o „družstva, jejichž členy byli [místní] spotřebitelé elektrického proudu. Družstvo si postavilo vlastní transformátor a od něj vedlo dráty do vsi. Od dodavatelské organizace vyjednalo nákup proudu za velkoobchodní cenu a navíc s množstevní slevou. Svým členům družstvo prodávalo proud za velkoobchodní cenu a prostředky navíc, získané díky slevě, si členové buď rozdělili, nebo využili ke zlepšení života v obci“. Elektrická družstva přispěla velkou měrou k tomu, že do roku 1938 bylo 10 000 obcí z celkového počtu 15 000 v tehdejším Československu připojeno na elektřinu.

Ekonomická demokracie v Dražicích nad Jizerou

Mezi elektrickými družstvy bylo i pozoruhodné družstvo v Dražicích nad Jizerou, malé obci nedaleko Mladé Boleslavi. Feierabend o něm píše: „[Toto družstvo] vlastnilo osm elektráren a dodávalo elektřinu devětadvaceti městům a čtyři sta šedesáti vesnicím. Zároveň pro své členy zajišťovalo skladování zemědělských produktů a společný nákup zemědělských potřeb. Vlastnilo tři velké mlýny a řadu dalších zpracovatelských podniků. Tato obří organizace vznikla z velmi skromných počátků — z malého družstva, které založili místní občané v roce 1900, když se rozhodli společně zakoupit místní mlýn. Dražice byly v Evropě dobře známé a každoročně je navštěvovaly stovky zahraničních návštěv.“

Feierabend označuje elektrická družstva za dobré příklady ekonomické demokracie. Četla jsem dál ty zažloutlé texty a připadalo mi, že na mě křičí, ačkoliv v knihovně bylo ticho. Možná křičelo něco v mé hlavě. Jak je možné, že jsem v životě neslyšela o Dražicích nad Jizerou a jeho elektrickém družstvu, o kterém mluvila celá Evropa? Jak mohla všechna ta drobná práce, všechno úsilí, tisíce družstev s miliony členů a sedmdesáti dvěma střechovými organizacemi zmizet prakticky beze stopy z paměti lidí i ze stránek učebnic? Po textech, popisujících stav za Rakouska-Uherska a první republiky, přišly další. Jako v temné komoře vystupují na fotografickém papíře stále zřetelnější obličeje, tak i zde se některá jména opakovala a příběhy jejich nositelů nabývaly jasnějších kontur. Osudy lidí a institucí se prolínaly a zrcadlily temnotu časů: druhá světová válka, Únor, léta padesátá. Umlčené hlasy, pro které neměli pochopení nacisté ani komunisté. Jak dopadl Feierabend a ti druzí, kteří psali do sborníků Plunkettovy nadace? Co se stalo s prvorepublikovými družstvy, kam se poděly ideály ekonomické demokracie a demokratického socialismu „zdola“? Šlapeme si po pokladu ve vlastní minulosti? K zapomenuté historii z krabic Plunkettovy nadace se vrátím v příštím díle.

Autorka pracuje na Katedře environmentálních studií, Fakulty sociálních studií v Brně.

Dostupné online https://www.sedmagenerace.cz/hlasy-z-minulosti/