Bludné cesty environmentální odpovědnosti

3. 2. 2011 Mgr. Lukáš Kala, PhD.

V současnosti můžeme pozorovat celospolečenskou změnu v chápání toho, kdo je odpovědný za ničení životního prostředí, za změny klimatu, za lidskou bídu a globální nespravedlnost. Oproti dříve převládajícímu názoru, že tuto odpovědnost nesou politici, případně mocní hráči na poli světového kapitalismu, začíná nabírat na síle názor, že tuto odpovědnost neseme vlastně my všichni.

O sdílené environmentální odpovědnosti bylo již napsáno mnoho článků a já nehodlám polemizovat s tím, co je i pro mne svaté. I já se cítím spoluodpovědný za úbytek deštných pralesů, i když sám žádné nekácím. Nejen já vidím souvislost mezi oblibou kávy a plantážemi na místě vzrostlých stromů. Snad naivně věřím, že větší část naší společnosti to vnímá podobně.

Od uvědomění si odpovědnosti k jejímu převzetí je ale ještě dlouhá cesta, na které se zapomíná především na určení toho, komu bychom se měli zodpovídat. Z odpovědnosti se pak stává prázdný a podle mého názoru i nebezpečný termín. Ten, kdo je sám odpovědný za celý svět, nemá totiž odpovědnost vůči žádné vyšší instanci. Už samotné sousloví ochrana přírody v sobě nese aspekt nadřazenosti a moci. Při této bohorovnosti však zdaleka nic nezaručuje, že naším domněle environmentálním chováním dosáhneme žádoucích cílů, že ve svém snažení nepolevíme a že budeme efektivně jednat ve prospěch předmětu naší odpovědnosti, životního prostředí.

Často se mluví o tom, že jsme odpovědni za planetu, za přírodu nebo za klima. Zároveň se i v environmentálních kruzích zamlčuje fakt, že tyto celky jsou člověku nadřazené. Pro pochopení mezí naší odpovědnosti je nutné si přiznat, že nad nimi nemáme moc. Příroda postrádá neschopnost kojence, za jehož existenci můžeme převzít odpovědnost. Stará se sama o sebe a neptá se nás na náš hodnotící souhlas. „Případná povinnost přijít jí v té či oné věci na pomoc je přinejmenším anonymní a postrádá naléhavost okamžiku,“ tvrdí německý filosof Hans Jonas. Především globální ekosystémové problémy jsou neadresné a z pozice jednajícího individua nemůžeme určit, jestli mají skutečně být „na pořadu dne“.

Romantická odpovědnost

Není jistě náhodou, že se pojem odpovědnost v rámci lidské historie začal používat až s příchodem novověku. V době, kdy environmentalisty často pranýřovaní myslitelé v čele s Descartesem položili základy moderní analytické vědy, začalo docházet k brutálnímu drancování přírody. Vždyť zvíře bylo najednou pouze stroj a příroda zdroj surovin pro vznikající průmysl. Člověk, dříve usměrňovaný vrchností, církví a tradicemi, se opojen vlastní svobodou vrhl za novou vidinou štěstí a za ním zůstala spálená země. Jakkoliv to zní zjednodušeně, s odstraněním aristokracie začala moc příslušet všem a odpovědnost vlastně nikomu.

Snaha žít bez ropy vedla rodinu Johna Webstera ke ztrátě rodinného štěstí. Autor filmu Recipes for Disaster nakonec jezdil novým autem 300 kilometrů tam a zpět, aby měl do svého vozu „šetrné“ biopalivo.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | John Webster / Recipes for Disaster

Mnozí filozofové se domnívají, že právě poznání odvrácené stránky individuální svobody a moci vedlo k prvním úvahám o odpovědnosti. Místo dovolávání se vlastních práv, začali někteří lidé uvažovat o odpovědnosti za své nemravné (třeba i legální) chování. S příchodem romantismu se tak poprvé stala předmětem odpovědnosti sama příroda. Pominu-li zakládání přírodě blízkých parků a rezervací, ve kterých bohatí průmyslníci hledali ztracený klid a kterými si možná vykupovali tíži vlastního svědomí, pomáhalo se přírodě mnohdy naivním způsobem. Za úsměvnou dnes můžeme považovat snahu žen sdružených v okrašlovacích spolcích, které se například pokoušely zvelebovat les sázením růží.

Podobným způsobem budou možná naši potomci hodnotit i snahu některých z nás minimalizovat svou ekologickou stopu. Zatímco ekologická rizika jsou díky globalizaci nadindividuální, možnosti jak jim čelit stojí na jedinci. Můžeme najít stovky příkladů, kdy se nějaký člověk herojsky potýká se systémovým problémem s důvěrou v to, že jedná odpovědně. Vlády a korporace ho v tomto jednání navíc podporují. Nevím, co očekávala Evropské komise od výzvy Převezměte odpovědnost. V tomto dokumentu jakoby se politici vzdávali své moci něco změnit. K odvrácení klimatické hrozby prý postačí několik drobných změn v našem životním stylu. Odpovědnost, jež je vždy věcí vztahu, je zde degradována na činnosti, jako choď, vypni, recykluj.

Takové výzvy mně připomínají ono známé „Poručíme větru dešti.“ Pokud vůbec máme nad klimatickým systémem moc a můžeme převzít kontrolu nad ději, které jsme svou činností uvedli do pohybu, nestane se tak pravděpodobně na základě převzetí individuální odpovědnosti. Tvrzení, že všichni lidé by mohli v tomto ohledu táhnout za jeden provaz, mně přijde vrcholně naivní. Především by provaz nebyl jeden, ale tisíce drobných nitek, které by každý táhl jiným směrem a s jinou intenzitou. Environmentální odpovědnost nemůže být nadále jen morální problém, je třeba z ní udělat problém institucionální, dát jí širší rámec.

Zatím se mi zdá, že se globálních environmentálních výzev chápou různě zmatená individua, která se často kuriózním způsobem snaží převzít odpovědnost, jež by měla příslušet spíše politikům. O jednom z nich pojednává dokumentární film Rodinná dieta (Recipes for Disaster). Hlavní protagonista filmu John Webster správně usoudí, že za klimatickou změnou stojí především spotřeba ropy, a proto se rozhodne žít bez ní. To ve svém důsledku znamená, že on i jeho rodina přestanou jezdit autem, kupovat věci balené v plastu a nakonec i používat věci z plastu, které nahradí mnohdy horšími alternativami. Tyto změny nakonec vedou ke ztrátě rodinného štěstí. John je donucen ke kompromisům a slevuje k jednodušším řešením. Nakonec jezdí novým autem 300 kilometrů tam a zpět, aby měl do svého vozu „šetrné“ biopalivo.

Většina případů environmentálního heroizmu se při sebeprezentaci opírá o celosvětově známé pořekadlo „tisíc a jedno stéblo zlomilo velbloudovi (valachovi) vaz“. Mezi lidmi, kteří se rozhodli žít „environmentálně“ odpovědně panuje přesvědčení, že kdyby tak jak oni žili všichni, podaří se nám jistě zachránit nejen klima, ale i planetu. Často mluví o privatizaci environmentální odpovědnosti za globální problémy. Soudě zvnějšku se pak stejně často „zasekávají“ na parciálních problémech.

Například Colin Beavan se ve Spojených státech proslavil tím, že rok žil bez toaletního papíru a vedl si o tom internetový blog. Následně vydal knihu Muž bez dopadu (No Impact Man) a stal se hlavním aktérem stejnojmenného filmu, v nichž vyzývá ostatní k tomu, aby převzali odpovědnost za degradaci životního prostředí. Tvrdí, že ačkoliv drobné činy nebývají tím, co si budou lidé pamatovat, často právě ony změní svět. Takovéto jednání pak má dát životu smysl.

Rozhodně neupírám panu Beavanovi environmentálně osvětové zásluhy. Podle mého názoru je však iluzorní se domnívat, že drobné činnosti zacílené globálně něco změní. Obávám se, že spíše srazí vaz svému nositeli než systému, se kterým bojuje. Jeho postoj však ilustruje společenskou změnu, kdy je environmentální odpovědnost delegována ze strany mocných hráčů (korporací, politiků) na jednotlivé občany.

Ekorevoluce dneška?

Málokdo se ovšem vydá cestou individuálního environmentálního heroismu. Na složité cestě k environmentální odpovědnosti můžeme nalézt několik hojně využívaných zkratek, které uklidní svědomí rozhozené katastrofickými zprávami o stavu životního prostředí. Nejčastěji se jedná o tržní spotřebitelská řešení globálních problémů planety. Nakupování zboží a služeb s vědomím většího dobra se již stalo běžnou součástí i českého prostředí. Můžete tak učinit vyloženě „po svém“. Stačí si například aktivovat stejnojmenný tarif od společnosti Vodafone a ona pak za vás vysadí nový strom. Jak prosté!

Marketingovým agenturám docházejí nosná témata. Environmentální odpovědnost zní v jejich uších neotřelou melodií. Je však tržní odpovědnost environmentální? Nemyslím si. Veškerá aktivita zde probíhá ad hoc a nic nezaručuje její opakování v budoucnosti. Přestože je tržní odpovědnost postavena na svobodné volbě, její možnosti jsou předpřipraveny a ohraničeny. Spotřebitel si sice může zvolit, koupí-li si vysoce efektivní a minimálně škodlivé auto nebo terénní SUV. Co si však zvolit nemůže, je místo a způsob jeho výroby.

Ačkoliv drobné činy nebývají tím, co si budou lidé pamatovat, často právě ony změní svět, říká Colin Beavan (na snímku), autor knihy a filmu Muž bez dopadu. "Je iluzorní se domnívat, že drobné činnosti zacílené globálně něco změní," namítá však autor článku Lukáš Kala.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | No Impact Man

Tímto narážíme na problematiku moci. Tržní odpovědnost je postavena na domnělé moci spotřebitele vycházející z představy, že prostřednictvím tržní volby spotřebitel určuje, kdo bude na trhu prosperovat. Americký politolog Michael Maniates tvrdí, že tímto způsobem na nás instituce dovedně přenesly odpovědnost, kterou by jinak musely nést samy. Místo toho, aby se o výrobku rozhodovalo při jeho vzniku, rozhoduje se až v souvislosti s jeho koupí. Dochází tak k zásadnímu zjednodušení environmentálních problémů.

Občan-spotřebitel to samozřejmě vítá. Oproti dřívějšku, kdy musel volit své zástupce, aby za něj rozhodovali o politických věcech, dnes stačí k volbě jeho peněženka. Zdá se, že jediným nákupem kozaček Humanic Ipanema lze zachránit amazonský prales. Proč ne?! Obávám se, že to co na jedné straně odpovědným nakupováním „zalepíme“, na druhé straně začne kvůli výrobě daného zboží „protékat“. Na hlavu spotřebitele nakonec padá veškerá odpovědnost za chybná rozhodnutí. Potíž je v tom, že když jsou odpovědní všichni, není odpovědný vlastně nikdo.

Podle Maniatese probíhá ekorevoluce dneška bez boje. Nestojí za ní političtí vůdcové ani aktivní občané. Uskutečňuje se prostřednictvím každodenní volby spotřebitelů, kteří jsou informovaní, decentralizovaní, apolitičtí a individualizovaní. Ve Spojených státech se na trhu již plně etabloval tzv. LOHAS (Lifestyles of Health and Sustainability) – trh zboží a služeb zaměřený na životní prostředí, zdraví, udržitelnost a sociální spravedlnost.

Namísto redistribuce moci a politických změn se zachovávají stávající instituce kapitalizmu se všemi svými environmentálními neduhy. Kritici odpovědného spotřebitelství se obávají, že časem dojde k erozi víry v pozitivní změny. Až spotřebitelé zjistí, že prostřednictvím nakupování skutečnou moc neměli a že si s bílým bio-bavlněným tričkem z C&A nekoupí čisté environmentální svědomí, možná už bude pozdě.

Nerad bych s „odpovědně-spotřebitelskou vaničkou“ vyléval i „environmentálně odpovědné dítě“. Ano, je zde řada úspěšných investičních projektů s environmentálně etickým aspektem. Mnohokrát se i spotřebitelům podařilo pomocí bojkotu určitých značek zvrátit environmentálně nepříznivé jednání některých korporací. Bohužel průzkumy ukazují, že se spotřebitel po období odpovědné volby záhy vrací k naučeným formám chování. Říká se tomu „morální vyvažování“. Po environmentálně prospěšném jednání máme pocit, že si můžeme dovolit drobný prohřešek. Jinými slovy, s biobanánem v břiše se snadněji nakupuje nové auto.

Lukáš Kala absolvoval doktorské studium na oboru Humanitní environmentalistika na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Originál článku je dostupný zde https://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/bludne-cesty-environmentalni-odpovednosti