Vybrala bych si kapustu: o zahradničení i výzkumu s Lucií Sovovou

Dobrý deň, na úvod by som vás poprosila, aby ste sa krátko predstavili. Čo vyučujete, čomu sa venujete?

Pracuji jako odborná asistentka na katedře sociologie venkova na Wageningenské univerzitě v Nizozemsku, a tady na Katedře environmentálních studiích učím kritickou ekonomii spolu s Evou Fraňkovou. Eva Fraňková tento kurz vede a já asistuji.

Mohli by ste opísať vaše projekty alebo výzkumy, na ktorých ste sa podieľali?

Můj výzkum se obecně zabývá získáváním potravin na okraji trhu či mimo trh. Patří sem například výzkumný projekt „FoodRes – Mezi trhem a alternativami, potravinová odolnost domácností v nejisté době“, kde zkoumáme rozmanité zdroje potravin v českých domácnostech. Dotazníkovým šetřením se snažíme pokrýt území celého Česka.

Dále se podílím na projektu „CULTIVATE“, což je mezinárodní evropský projekt zaměřený na sdílení jídla. Tam zkoumáme kolektivní praktiky, jako je společné pěstování, vaření nebo stolování.

Porovnávali ste napríklad aj záujem o komunitné záhradkárčenie v Česku a v Nizozemsku?

Jedna studentka, která u mě dělala diplomku, realizovala výzkum v Nizozemsku a využívala stejné metody jako já v Česku. Používala potravinové deníky, do kterých si účastníci zapisovali, odkud pochází ovoce a zelenina v jejich domácnosti. Ukázalo se, že praxe u nás a v Nizozemsku je velmi podobná – jak v množství, tak v tom, co se pěstuje, ale také v motivaci a významu, který to zahrádkářům přináší. Rozdíl je v tom, že v Nizozemsku je oproti Česku méně lidí, kteří si něco pěstují sami.

Mohli by ste prosím predstaviť, čo reprezentujú komunitné záhradky v širšom kontexte alternatívnych ekonomík?

Je to určitý netržní způsob získávání potravin. Ten může být důležitý jak materiálně, tak i tím, že si zkoušíme jiné ekonomické vztahy.

Prejdeme na vašu osobnú skúsenosť. Pestujete niečo sami alebo ste súčasťou nejakej komunity?

Moje praxe je určitě propojená s tím, co dělám výzkumně. Můj výzkum vzešel z osobního zájmu o potravinové alternativy. V době, kdy jsem psala diplomovou práci na FSS, vznikaly u nás první farmářské trhy a komunitou podporované zemědělství. A já tehdy odjela do Holandska s pocitem, že tam získám to know-how, protože jsem si myslela, že jsou v těchto věcech dál. Když jsem byla tam, došlo mi, že česká zahrádkářská tradice je vlastně jiná podoba téhož. Tím jsem se oklikou vrátila k tomu, s čím jsem měla zkušenosti z dětství – pocházím totiž ze zahrádkářské rodiny.

Ve Wageningenu, kde žiju, jsem momentálně členkou komunitní zahrady. To místo, co tam máme je ideální. Komunitní zahrada se nachází na půdě, která patří farmě v sousedství. Oni měli zkrátka kus půdy, kterou nepoužívali, a dovolili nám se o to místo starat a hospodařit tam. Úžasné je, že je to velký kus půdy, celkem asi 1 hektar. Část z toho je taková zeleninová zahrada, část z toho je jedlý les, tedy máme tam nějaké ovocné stromy a keře, což je velké bohatství. Běžně komunitní zahrady ve větších městech mívají velmi omezený prostor. Nájem půdy bývá pro podobné komunity často velkou překážkou. Velkou roli zde hraje i město – pokud lidem vezme prostor s půdou, nebudou mít kde komunitní zahrádky fungovat.

Za akých okolností ste do tejto komunity vstúpili?

Když jsem tam vstupovala, komunita již docela krátce fungovala. Zahrada v té době ale stále vznikala a já se zapojila díky kamarádce.

Mohli by ste opísať spôsob fungovania a koľko ľudí je zapojených?

Máme členskou základnu okolo 25-30 lidí. To jsou lidi, kteří se zavázali, že se té zahradě opravdu chtějí věnovat a zároveň z ní chtějí získávat úrodu. Funguje to tak, že každý platí roční členský poplatek, ze kterého se pokrývají náklady třeba na nářadí nebo semínka. Zároveň to máme tak, že každou neděli odpoledne se scházíme a pracujeme společně na zahradě. Snažíme se to dělat participativně, to znamená, že tam není jeden koordinátor – chceme to dělat jako kolektiv. Důležitou chvílí pro nás je společně sdílený oběd, u kterého se všichni sejdeme a potom na konci dne sklízíme úrodu a rozdělujeme ji. Není to tak, že by každý dostal stejný díl, ale máme na to systém, kterému říkáme aukce, ovšem peníze tam žádnou roli nehrají. Zkrátka si řekneme, co zrovna máme a kdo o to má zájem. Takže se řekne, máme tady dneska př. pět hlávek zelí. Kdo ho chce, se přihlásí, a pak společně posoudíme: „dobře, jednu hlávku si rozdělí dva lidi“. Nebo možná někdo řekne, že si něco vezme až příště. Každou neděli jsme zároveň otevřeni i příchozím z vnějšku. I lidé, kteří nejsou členy, mohou přijít a zapojit se a strávit den s námi. Úrodu primárně sdílíme s členstvem, ale když máme přebytky, nabídneme je i dobrovolníkům.

Ešte by ma zaujímalo, ako to je z hľadiska práva. Máte nejakú zmluvu alebo je to založené iba na dôvere?

Naše komunita je aktuálně nadací, což je forma neziskové organizace. Hodně dlouho to celé fungovalo neformálně. Že teď máme právní formu slouží třeba k tomu, že můžeme žádat o různé dotace nebo se zapojovat do formálnějších událostí. Smlouva v našem fungování ale velkou praktickou roli nehraje.

Čo je pre vás motiváciou?

Osobně jsou to pro mě ty samotné potraviny, které si tam pěstujeme. Ne pro všechny je to ta hlavní motivace, ale pro mě je to důležité. Důležitý je i pocit částečné autonomie, který z toho plyne. Určitě pocit komunity, vědomí, že to děláme společně – je to určitá forma socializace. Mně by zkrátka asi nestačilo mít svoji zahrádku a tam si pěstovat pro sebe.

Čo ste sa o spoločnosti prostredníctvom zahrádky naučili?

Zajímavý je proces společné organizace. Často lidi očekávají jasné vedení – že jim někdo řekne, co mají dělat, že tam bude nějaký koordinátor, který rozhodne: „dnes se bude dělat tohle“, a že člověk přijde a dostane přidělený úkol. My se právě snažíme tohle určitým způsobem nabourávat a rozhodování dělat společně. Není to vždy jednoduché. Zahrada i jiné potravinové alternativy jsou takový sociální experiment v tom, jak se společně jako lidi organizujeme, jak pečujeme o společné místo, jak sdílíme zdroje. Pro mě je to ta ekonomika. Jak sdílíme práci a úrodu. A tohle není snadné. Z naší společnosti jsme všichni zvyklí na to, že někdo to rozhodne a lidi proti tomu mohou protestovat. Nejsme však zvyklí být v té roli, kdy se rozhodujeme sami za sebe. To je pro mě osobně zajímavá zkušenost.

A aká je jedna rastlina, ktorú by ste si zasadili v komunitnej záhrade?

Kapusta. Samozřejmě to záleží na místním klimatu, ale asi bych si vybrala kapustu. Kapusta roste dlouho, což umožní komunitě se scházet i v zimě.

Prejdime k tomu, čo ste spomínali na predáške – že cieľová skupina je úzka. Ako teda rozšírit cielovú skupinu ľudí, ktorý by mohli byť súčasťou takýchto záhrad?

Ano, z výzkumů na toto téma vyplývá, že cílovou skupinou, které záleží na lokálně pěstovaných potravinách, fair trade nebo bioproduktech, jsou stereotypně ženy bílé pleti s poměrně dobrým platem. Samozřejmě se tu nabízí otázka, proč tomu tak je, případně, jak tuto relativně úzkou skupinu obyvatel rozšířit. Podle mě jsou zde limitace dvojí. První je pochopitelně ekonomická, protože ne každý si může dovolit kupovat biopotraviny. Pak je to otázka mentální kapacity. Nejde ani tolik o vzdělání, jako spíš o prostor se těmito věcmi zabývat, hledat alternativy, zjišťovat si informace a orientovat se v nich. Bohužel je to tak, že sdílení informací v prostoru platí jen na určitou výseč populace. V tomhle je jednodušší stavět na praxi samozásobitelství, než se snažit o informační kampaně v environmentálních tématech. V Česku zahrádkářství není nic nového, koncept je to lidem známý a rozšířený.

Začíná sa aj hovoriť, že ľudia prestávajú mať cit k pôde.

Často zapomínáme přemýšlet o půdě jako o zdroji. Ve městech ji často vidíme jako území, prostor pro nějakou zástavbu, ale už o ní nepřemýšlíme jako o ekologickém zdroji. Zapomínáme na to, že z ní mohou vzejít potraviny, ale třeba i na to, že kontakt s půdou potřebujeme. To je za mě naprosto klíčové.

Našťastie v Brne je tento koncept celkom rozšírený. Vedeli by ste vypichnúť nejaké konkrétne záhradky?

Zahrada v Židenicích, zahrada v Černých polích – nedávno vzniklá, komunitní zahrada Ocásčata – zahrádková osada na Žlutém kopci, komunitní zahrada na Zaječí hoře – Zahrada Pěti Elementů, která je certifikovanou přírodní zahradou, komunitní zahrada Rybka nebo Otevřená zahrada Nadace Partnerství.

Rada by som sa ešte dozvedela, či máte nejaký nápad, v čom by sa univerzity, na ktorých učíte, mohli navzájom obohatit?

Inspiraci vidím v obou směrech. I na MUNI vidím věci, kterými by se nizozemská univerzita mohla inspirovat. Co se mi ale líbí v Nizozemsku je důraz na praxi. Učení je často propojené s výzkumem a spoluprací s různými neziskovými organizacemi. Studující tak mají opravdu možnost sáhnout si na praxi. Ve Wageningenu je zároveň většina oborů multidisciplinární. To znamená, že studenti mají část přednášek z přírodních, část z humanitních věd. Což třeba konkrétně na enviru máme podobně, ale většina oborů v Česku se striktně drží své disciplíny. Podle mě je naopak velmi hodnotné získávat i třeba protichůdné vhledy na věc z různých disciplín, a tím si vytvořit širší pohled, propojit si věci z různých oborů.

Keď sa pozrieme trochu do budúcna, plánujete pokračovať nejakými projektami alebo výskumom?

Mám určitě hodně nápadů. V tématu samozásobitelství nebo potravinových alternativ mě hodně zajímají možnosti průniku a spolupráce mezi různými více uvědomělými alternativami a těmi více neformálními, jako je třeba to zahrádkaření. Často jsou to takové dva světy a zajímalo by mě, zda je tu tedy možnost prolnutí. Zároveň jsem členkou skupiny, která si říká „Polička kolektiv“. Je to takové neformální uskupení výzkumníků a výzkumnic, kteří se poprvé potkali ve městě Polička. Všichni pocházíme nebo pracujeme v postsocialistických státech a zajímá nás, jak ekonomické alternativy fungují v tomto prostoru. Hodně se díváme na tradiční praktiky jako samozásobitelství, družstevnictví. A díváme se na to, jak moc se tato praxe potkává s vizemi ze Západu. Vnímáme, že je žádoucí se od Západu učit, a zároveň věříme, že i Západ by se mohl přiučit od toho, čemu my říkáme globální Východ.

A na záver, keby ste mali povedať jednu myšlienku, ktorú by mal vedieť celý svet, aká by to bola?

Existuje takový citát: „Klimatický aktivismus bez politiky je jenom zahrádkaření.“ A mně přijde, že to zahrádkaření je velmi relevantní pro spoustu věcí. Pro adaptaci na změnu klimatu, pro budování vztahu k přírodě, učení se společnému hospodaření a pro mnoho jiného.

Rozhovor vedla Klára Tóthová, studentka bakalářského programu. Autorkou grafiky je Eva Poustková, studentka bakalářského programu.