Od knížky po celoživotnú vášeň. Ornitológ Miroslav Čapek nás zavedie na Nový Zéland- do unikátneho sveta, kde dlhá izolácia umožnila vzniknúť mnohým unikátnym vtákom.
Najprv vás poprosím, aby ste sa krátko predstavili.
Jmenuji se Miroslav Čapek a mým mateřským pracovištěm je Ústav biologie obratlovců, který je součástí Akademie věd České republiky. Kromě toho externě přednáším na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Moja prvá otázka je, ako ste sa dostali k ornitológii?
Ptáci mě odedávna fascinují a začal jsem se o ně zajímat ve věku kolem 11 let. Začalo to na zahradě, ve které jsem vyrůstal, postupně se zájem rozšířil na Československo, Evropu a nakonec na celý svět. Pokud jde o ten globální záběr, to je takový zajímavý příběh. Zásadně k tomu totiž přispěl Japonec jménem Kazuaki Kamijo, který nás kdysi dávno navštívil. Když se za ním můj otec pak recipročně vydal do Japonska a zmínil, že se zajímám o ptáčky, poslal mi knížku „Ptáci Japonska“, která mě naprosto uchvátila. Byla nádherně ilustrovaná, vázaná v bílé kůži a dodnes má čestné místo v mé knihovně. To byl ten rozhodující impulz, kdy jsem se začal zajímat i o ptáky hodně vzdálených zemí. Ornitologii se věnuji už přes 50 let a je to celoživotní vášeň.
Máte nejaký konkrétny obľúbený druh vtáka, ku ktorému máte vzťah?
Marně přemýšlím. Mnoho lidí včetně ptáčkařů nebo fotografů vyhledává vysoce atraktivní, barevné nebo jinak zajímavé druhy ptáků, zatímco ty nenápadné jsou často opomíjeny. Mám to trochu jinak, když jsem v terénu, užívám si všech druhů za všech okolností, a to včetně jakýchkoli hnědavých nevýrazných „ani takových, ani makových“ opeřenců, pro které se v angličtině vžilo ironické označení „little brown jobs“. Pokud je člověk vnímavý, mohou to být paradoxně jedny nejcharismatičtějších a nejpřitažlivějších druhů. A je to zároveň velká výzva, řada druhů, kupříkladu takoví cistovníci nebo budníčci jsou si v řadě případů až proklatě podobní, jsou to „zašíváci“ a jsou velmi neposední. Často máte jen velmi málo času na to, abyste je vůbec našli a identifikovali, natož pak vyfotili.
Řada druhů, např. na svazích And nebo Himálají, se pohybuje v krmících se (smíšených) hejnech (feeding flocks) složených z mnoha druhů. Jak říká americký ornitolog Bob Ridgely „Nezdržujte se příliš s jedním druhem, abyste nepřišli o ty ostatní, které možná už nikdy v životě neuvidíte.“ Musíte tedy reagovat velmi pohotově.
Nesmírně důležité je být co nejlépe připraven, abych věděl, o co jde, a pokud je daný druh hodně zapeklitý a má své dvojníky, je dobré si pamatovat klíčové ID charakteristiky, nebo nejlépe pořídit foto dokumentaci, zbytek se pak doladí později. Při výpravách do terénu se kromě ptáků v rámci možností zajímám též o další obratlovce, případně rostliny a snažím se v nich zorientovat.
Čo vás viedlo k tejto výprave na Nový Zéland?
Toužil jsem po tom de facto už od školních let. Můj otec ještě v dobách nesvobody, v 70. letech minulého století, obdržel grant Novozélandské badatelské rady, přičemž měl monograficky zpracovat lumčíky Nového Zélandu. Všechno to platila novozélandská strana a naši zemi by to nestálo ani korunu, nicméně tehdejší náměstek ministra tuto cestu bohužel zakázal. Z pobytu na Novém Zélandu tedy sešlo, já jsem byl velice smutný, že nebudu moct otce navštívit o prázdninách. Teď, když jsem tam konečně dorazil, jsem si na to vzpomněl a pozdravil tatínka v nebi: „Ahoj tati, tak jsme konečně po 40 letech dorazili na Nový Zéland!“
To je naozaj krásny príbeh. Tento výjazd bol teda váš nápad?
Občas jezdím do zahraničí i služebně, ale tohle byla soukromá akce. Původně jsem ten rok plánoval jet do Kanady, bohužel to nevyšlo. Pak mě shodou okolností oslovil přítel zoolog, zda bych nejel na Nový Zéland. Nemusel mě zrovna přemlouvat, dali jsme dohromady ještě další dva lidi a vyrazili.
Čo bolo cieľom vašej výpravy? Hľadali ste nejaké konkrétne druhy vtákov?
Nový Zéland je pro zoologa těžká exotika, jsou tam v řadě případů úplně jiné druhy, než na jaké jsme zvyklí z Evropy nebo jiných kontinentů. Kupříkladu je to nejbohatší země, pokud jde o nelétavé druhy ptáků. Je to dáno miliony let trvající izolací a absencí predátorů. Původně tam žilo až 32 druhů nelétavých ptáků, kupříkladu chřástal weka (Gallirallus australis). Řada novozélandských druhů je endemických – nevyskytují se nikde jinde na světě. Mnohé jsou, bohužel, také kriticky ohrožené. Hledali a našli jsme například jeden z nejvzácnějších druhů ptáků na světě, kormorána bradavičnatého (Leucocarbo carunculatus), nebo kachnu měkkozobou (Hymenolaimus malacorhynchos). Novozélandští ochranáři museli u řady druhů vynaložit mimořádné úsilí, aby je zachránili. Na druhé straně žel v souvislosti s lidskou činností však v minulosti několik druhů z Nového Zélandu nenávratně vymizelo.
Stretli ste sa pri plánovaní alebo pri samotnej výprave s nejakou překážkou?
Toužili jsme vidět divokého papouška kakapa sovího (Strigops habroptilus), kterého dnes zachraňují na satelitních ostrůvcích Nového Zélandu, ale z pochopitelných, ochranářských důvodů nás tam nepustili. Vedoucí projektu na záchranu tohoto druhu byl ale vstřícný a poradil nám lokalitu kriticky ohrožené slípky novozélandské (Porphyrio hochstetteri), kterou jsme díky tomu našli.
Je nejaký moment, ktorý sa vám najviac vryl do pamäti?
Určitě to byly momenty, kdy jsme se setkali s extrémně vzácnými a ohroženými druhy resp. s jedinečnými endemity, jakými jsou kupříkladu buřňák maorský (Puffinus huttoni), pisila černá (Himantopus novaeseelandiae), pokřovník alpínský (Xenicus gilviventris) nebo hihi hvízdavý (Notiomystis cincta). Když jsme poprvé uviděli slípku novozélandskou, byl takový krásný vlahý večer, úžasná atmosféra a najednou z čista jasna vylezla z trávy. To byly nezapomenutelné okamžiky mého života.
Čo by ste chceli, aby si ľudia z vašej přednášky alebo tohoto rozhovoru odniesli?
Určitě ochranu ptáků. Musíme o ně pečovat celosvětově, protože ptáci mají křídla a nestačí je chránit pouze v jedné zemi. Tedy nejen na hnízdištích, ale i během migrace, na potravních a odpočinkových zastávkách a v neposlední řadě v zimovištích. Dobrými příklady mohou být někteří bahňáci, kteří svými migračními trasami propojují extrémně geograficky vzdálené a diametrálně odlišné světy jako ruský Dálný Východ s Austrálií nebo Aljašku s Polynésií a jihem Jižní Ameriky. Mezikontinentální migrant břehouš rudý (Limosa lapponica), který létá z Aljašky napříč Pacifikem až na zimoviště na Nový Zéland a na jaře velikou oklikou zpět, může uletět až 30 000 km. Musí být tedy chráněn ve všech zemích, kde se pohybuje.
Ďakujem veľmi pekne za rozhovor.
